Dne 24. 4. 2019 vešel v účinnost zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále jen "Zákon"), ve kterém bylo v souladu s článkem 84 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen "Nařízení"), českým zákonodárcem přistoupeno ke snížení výše pokut oproti výši stanovené Nařízením.

Výše pokut, které lze podle Zákona uložit v rozpětí do 1.000.000 Kč, 5.000.000 Kč, případně až do výše 10.000.000 Kč, se liší v závislosti na spáchaném přestupku, resp. na způsobu a prostředku spáchání [§ 61 odst. 2 písm. b) - přestupek spáchaný tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem] a lze zachytit jistou návaznost na předchůdce Zákona, tedy zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém se nacházela obdobná výše pokut a rovněž diferenciace pro případ závažnějšího způsobu či specifického prostředku spáchání.

Kromě jasné tendence snížit výše pokut lze navíc odkázat na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů vydané po nabytí účinnosti Nařízení, ve kterém Úřad potvrzuje, že (jak vyplývá z preambule k Nařízení) pokuty by měly být v každém jednotlivém případě účinné, přiměřené a odrazující - z toho však lze dovodit, že by současně neměly být likvidační povahy. Rovněž je potřeba brát v potaz, že sankce podle Zákona mají charakter správního trestání, na něž se vztahuje poměrně bohatá judikatura tuzemských soudů týkající se nepřípustnosti ukládání pokut majících likvidační charakter.