Do justice jsem přišel po absolutoriu práv v roce 1998. Kdo tehdy měl něco společného s vymáháním práva, věděl, že výkony rozhodnutí prováděné soudy nefungovaly. Na právnických fakultách se o nich víceméně neučilo. Obecně vzato šlo o právní obor v praxi téměř bezvýznamný. Nějakou dobu po nástupu na okresní soud jsem jako mladý justiční čekatel zjistil, že má i exekuční oddělení. Bylo to místo, kde ležela obrovská hromada spisů, s nimiž se prakticky nic nedělo. A i samotní exekuční úředníci soudu v praxi žádnou systematickou a účinnou exekuční činnost nevykonávali. Jejich práce spočívala především v papírování, které dokázali zvládat z kanceláře. Například činili dotazy ohledně zaměstnání povinných. Má čekatelská léta byla tedy ve znamení pocitu, že exekuce jsou okrajová a nepříliš zajímavá agenda.
Na druhé straně jsme v justici všichni věděli, že soudy produkují rozsudky v civilních věcech, jež často zůstávají cárem papíru, protože vítěz sporu, který se okamžikem vykonatelnosti rozsudku stal oprávněným, neměl reálnou možnost si na povinného exekučně došlápnout. O to zajímavější situace nastala se změnou právní úpravy od roku 2001, která zavedla nynější systém soudních exekutorů. Byl jsem u jejího uvádění do života na soudech od počátku a moc rád na toto období svého profesního života vzpomínám. Přišel totiž skutečný bod obratu ve vymahatelnosti práva, opravdová pozitivní systémová změna. V tomto ohledu je zavedení soudních exekutorů naprostým úspěchem, na nějž mohou být ti, kteří tento model tehdy politicky prosadili, právem hrdí. Posledních 20 let v exekucích opravdu nejsou 90. léta 20. století. Skončila doba, kdy se dlužník jenom smál. Naopak, zejména v prvních letech po zavedení soudních exekutorů zamrzl povinným úsměv na rtech. Nicméně historie se odehrává často ve vlnách a funguje někdy jako kyvadlo. To jako by se poslední dobou trochu vracelo do zmíněných 90. let. Mám z toho velké obavy. Rád bych, abychom - stejně jako v mnohém jiném - dokázali najít efektivní rovnováhu. Tedy takové nastavení pravidel soudních exekucí, které zajistí rychlou a účinnou vymahatelnost práva. Bude motivovat dlužníky k plnění jejich povinností a odradí je od morálního hazardu.
Soudní exekuce dnes
Základní parametry právní úpravy i praxe soudních exekucí jsou totiž nastaveny správně a myslím, že i dlouhodobě udržitelně. Bylo zde zmíněno dvojí postavení soudního exekutora - vykonavatele veřejné moci a současně podnikatele. Myslím, že tato dvojjedinost je pro funkčnost systému velmi důležitá. V soudních exekucích potřebujeme nastavení určitých jeho rysů ve vhodném a vyváženém mixu.
Prvním musí být jasný zákonný podklad postupu soudního exekutora a záruky, že bude v praxi naplňován zejména při postupu proti povinným. Soudní exekutor používá donucovací moc, tedy jeden z nejtvrdších prostředků, které má stát disponující monopolem legitimního násilí k dispozici. A má rozsáhlá oprávnění pronikat do osobní sféry povinných spojená se zjišťováním jejich majetku. Proto musí být jeho pravomoc svázána přísnými a pokud možno jasnými a jednoznačnými pravidly. Musí být nastaveny relativně jasné mantinely, kam exekutor může a kam už ne.
Soudní exekutor - padouch nebo hrdina?
Jiná debata je, kde konkrétně mají mantinely ležet. Myslím, že mají být nastaveny ve vztahu k povinným relativně drsně. A to proto, že základní problém, s nímž se tržní ekonomika v moderním právním systému se silnými zárukami ochrany lidských práv potýká, je morální hazard - tedy situace, že dlužník je před svými závazky imunizován z důvodů sociálních, etických nebo jiných podobných. Všichni víme, že vyloučení odpovědnosti za vlastní jednání je v nějaké míře nezbytné pro sociální smír ve společnosti. Ne každou odpovědnost lze zkrátka lidsky unést, proto potřebujeme slitování. Nesmí se to však přehnat. V etice liberálního kapitalismu vycházíme z představy o svobodné společnosti jedinců, kteří zásadně vědí či mohou vědět, co dělají a za své jednání proto mají odpovídat. To mimo jiné znamená, že pokud neplní své závazky, a nejsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, mají za to nést odpovědnost, a tedy nést dopad do své majetkové sféry. Zdůrazňuji, že ta odpovědnost má být jen majetková. Doba vězení pro dlužníky je nepochybně pryč a nástroje tohoto typu jsou mimo soudobý ústavně politický obecný konsensus (viz čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod). Nicméně jistá tvrdost prostředků, které má mít soudní exekutor k dispozici, aby postihl veškerý majetek povinného, je k předcházení morálnímu hazardu nezbytná. Pokud je mít nebude, říkáme vlastně věřiteli, aby nespoléhal na stát s jeho monopolem legitimního násilí a „postaral se“ o donucení dlužníka k zaplacení sám. Někdy možná i prostředky, které budou na hraně či za hranou zákona. Impotence soudních exekucí by měla zásadní vliv na jednání ekonomických aktérů, ať už by šlo o zvyklosti při poskytování úvěrů, o postupy v byznysu při placení či o přemýšlení o odpovědnosti za škodu způsobenou mimo rámec smluvního závazku. Pokud by měkkost pravidel týkajících se dodržování závazků vedla k možnosti privatizovat zisky a socializovat odpovědnost, šlo by o právní prostředí navádějící k morálnímu hazardu. To je pro dlouhodobé fungování ekonomiky velmi nebezpečné. Silný a efektivní soudní exekutor chrání společnost před přehnaným morálním hazardem.
Mám radost, že soudní exekutor má podle platného práva k dispozici vcelku tvrdé prostředky k vymožení závazku povinného. Má i efektivní nástroje k vyhledání majetku povinného, existuje-li. Myslím, že koncepce integrovaných pravomocí soudního exekutora, která byla v platné právní úpravě soudních exekucí zvolena oproti koncepci oddělených způsobů výkonu rozhodnutí, je jediná, která může být vskutku účinná. Soudní exekutor musí mít prostředky, jak jakýkoliv majetek povinného vypátrat a jak jej také rychle a účinně postihnout. Jen je-li soudní exekutor takto vybaven, může o vymožení povinnosti přemýšlet koncepčně a takticky. Jinak řečeno: Jen za těchto podmínek má schopnost udělat si o majetkových poměrech povinného potřebný přehled a pochopit, jak povinný ekonomicky funguje, kde má jaké postižitelné prostředky a tyto prostředky co nejefektivněji, tedy co nejúplněji, je-li to k vymožení dluhu třeba, zajistit a přeměnit v plnění pro oprávněného. Není pochyb, že jde o exekuci majetkovou, jejíž efektivita má být posuzována jen a pouze z pohledu uspokojení vymáhané pohledávky. Proto je důležitý správně chápaný princip proporcionality - soudní exekutor je povinen použít nejmírnějších dostupných prostředků, ale takových a v takové intenzitě, aby (samozřejmě v zákonných mezích) pokud možno dosáhl vymožení celého dluhu i celého jeho příslušenství.
Ekonomické a sociální souvislosti soudních exekucí
Soudní exekuce mají významný sociální aspekt. V prvních letech po jejich zavedení byli povinní zprvu překvapeni, jaké možnosti vůči nim má soudní exekutor nově k dispozici a že se situace oproti dobám dřívějším radikálně změnila. Povinným a obecně dlužníkům se však vcelku rychle podařilo svá příkoří, ať už někdy skutečná či častěji jen údajná, na mediálním trhu prodat. Velmi lituji toho, že v těch prvních letech soudních exekucí jsme nedokázali exekuční příběhy vyprávět i takříkajíc z druhé strany. Tedy ze strany oprávněných (věřitelů) a soudních exekutorů. Právě v těchto letech bohužel soudní exekutoři získali pověst zlých a chamtivých drábů, s níž se neustále potýkají a jež se promítá i do vnímání této profese veřejností, médii a politickou sférou. To se pak propisuje do podoby zákonných úprav týkajících se nejen soudních exekucí, ale i oddlužení či třeba postavení spotřebitelů. Soudní exekutoři se tak v legislativním procesu bohužel často stávají obětí snah uspokojit voliče, kteří se mohou cítit jejich efektivními pravomocemi ohroženi.
Co mě však překvapuje, je jednostrannost veřejné debaty o exekucích. Ano, kolem milionu lidí je či bylo předmětem pozornosti soudních exekutorů jako povinní. Ano, tito lidé mají také příbuzné, přátele, zkrátka sociální prostředí, které se může s jejich problémem s exekucemi solidarizovat. Ale jsou tu i jiní lidé. Podnikatelé, kteří potřebují, aby jejich obchodní partneři plnili závazky dle dohod. České podnikatelské prostředí již dávno není žádný divoký východ. Normální je zde závazky ctít. A právě proto jsou ti, kteří tak nečiní, pro řádné podnikatele ohrožením. Pronajímatelé nemovitostí, kteří potřebují disciplinované nájemníky. Paradoxně nejvíce jsou takto ohroženi pronajímatelé ze střední či vyšší střední třídy s pár investičními byty. Pro ně je neplatící nájemník, jenž odmítá byt opustit, noční můra. Osamělí rodiče, typicky matky. Ti jsou závislí na tom, aby druhý z partnerů řádně plnil vyživovací povinnosti. Nedostatečná efektivita vymáhání výživného pak vede k náhradním řešením typu zálohového výživného placeného státem. A taková řešení vytvářejí závislost rodin na sociální politice a zvyšují míru přerozdělování.
Zkrátka a dobře, je zde řada lidí - zejména z byznysu a stabilizovaných středních a vyšších středních vrstev, kteří mají eminentní zájem na tom, aby právní stát a vymahatelnost práva fungovaly na jedničku. Jsou to lidé, kteří vytvářejí bohatství, jež se - teprve pokud je vůbec vytvořeno - může prostřednictvím daní a sociální politiky v určité míře přerozdělit potřebným. Zaráží mě, jak málo si to tito lidé uvědomují, v jak mizivé míře tuto svou potřebu veřejně artikulují a že téměř nevyžadují její zajištění po svých politických reprezentantech. „Law and order“ je v západních politických systémech vcelku častou politickou nabídkou. Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být i na českém politickém trhu. Otázkou je, a na tu musí odpovědět asi spíše sociologové a političtí marketéři, jak ji v politickém prostoru komunikovat a jak zájmy na řádném fungování právního systému agregovat a artikulovat. Zatím byla úspěšnější spíše druhá strana - příběhů o nebožákovi, který byl postižen soudním exekutorem, jsme v médiích všichni četli spoustu. Vím, že někdy ty příběhy byly smutné a zahanbující, ale zdaleka ne vždy. A o morálním hazardu dlužníků, s nímž se většina praktikujících právníků setkává zcela běžně, jsem se v mediálním prostoru dočetl jen zřídka.
Profese soudního exekutora
Jakkoli to není zdaleka všemi soudními exekutory sdíleno, já osobně mám velkou radost z toho, jak jsou nastaveny základní parametry profese soudního exekutora. Především považuji za skvělé, že jde o svobodné povolání. Tedy, že soudní exekutor není žádný státní úředník, nýbrž fyzická osoba samostatně výdělečně činná, která si musí na sebe svou exekuční činností vydělat, nese rizika a odpovídá za své jednání celým svým majetkem. Právě takových lidí potřebuje svobodná a rozvíjející se ekonomika co nejvíce! Považuji za ze všech myslitelných hledisek vhodnou právě současnou právní úpravu soudních exekutorů, tedy vyvážený mix soukromé iniciativy a osobní zodpovědnosti na straně jedné a patřičné státní regulace na straně druhé. Nepovažuji za žádný inherentní rozpor, jsou-li soudní exekutoři současně podnikateli i vykonavateli veřejné (soudní) moci. Právě naopak. Kombinace těchto dvou rysů jejich postavení spojuje v sobě to, co od nich společnost a právní praxe potřebují - tedy na jedné straně přísné dodržování zákonných mantinelů, na druhé straně efektivitu, kreativitu, iniciativu a zodpovědnost.
Ostatně přísnou právní regulaci podnikání, které přesto zůstává podnikáním vyžadujícím nést a zvládat tržní rizika, najdeme v celé řadě odvětví ekonomiky. Příkladem může být třeba obor soudním exekucím velmi vzdálený - výroba elektrické energie z jádra. Přestože podléhá extrémně tvrdým regulacím zejména bezpečnostní povahy (a s ohledem na fatální rizika, jež při mírovém využívání jaderné energie hrozí, nejsou-li velmi dobře kontrolována, jim podléhat musí), jaderné elektrárny soutěží na trhu výroby elektřiny mezi sebou i s jinými jejími producenty. A pokud by tento trh nebyl pokřiven selektivními podporami tzv. obnovitelných zdrojů elektrické energie, šlo by vesměs o producenty bez jakýchkoliv pochyb rentabilní i přesto, že musí plnit velmi přísné regulatorní požadavky. Soudní exekutoři mohou být, a také většinou v praxi jsou, stejný případ. I u nich platí, že při rozumném nastavení pravidel provádění exekucí mohou fungovat zcela v souladu s principy právního státu a přitom efektivně - jak z pohledu své vlastní rentability, tak jako součást fungujícího ekonomického prostředí jako celku.
Rámcové nastavení pravidel pro působení soudních exekutorů považuji za zcela správné a varuji před tím, aby do nich bylo systémově zasahováno. Zejména nepovažuji za vhodné zavádět jakoukoli formu teritoriality, tedy vytvářet lokální či regionální oligopoly, či nedejbože monopoly. Vývoj počtu soudních exekutorů i jejich pozic na trhu probíhal, byť s různými peripetiemi, vcelku organicky a dospěl do stavu přiměřeného nasycení trhu exekucí. Práce pro soudní exekutory stále je, byť jí je již nepochybně méně než ve zlatých prvních letech fungování exekutorského stavu po roce 2001 a byť jde nyní o práci složitější a v průměru méně výnosnou než na začátku. Ale práce je, trh se stabilizoval, strukturoval a všichni jeho aktéři zhruba vědí, jaké na něm panují poměry. Existuje určitý numerus clausus, pokud jde o počet exekutorských úřadů, ale je nastaven liberálně. Kdo chce exekutorský úřad, může ho ve výběrovém řízení získat, byť jistě ne vždy v tom obvodu, který by si přál. Pro fungování každého trhu je důležitá přiměřená kombinace stability a přehlednosti na straně jedné a otevřenosti a konkurenčního tlaku na straně druhé. Jako vcelku poučený vnější pozorovatel mám za to, že tyto parametry nyní na exekučním trhu panují. Možnost působit celostátně a liberálně nastavený numerus clausus zajišťují patřičnou míru konkurence a otevřenosti trhu. A přece jen již stabilizovaná struktura trhu oprávněných a jejich již často dlouhodobě nastavené vztahy s řadou soudních exekutorů zajišťují, že existuje vcelku robustní kmen dlouhodobě působících úspěšných exekutorských úřadů různé velikosti, jejichž těžiště jsou rozeseta v regionech po celé České republice. Pokud něco funguje, základní konzervativní zásada velí - neměnit to.
Zcela jiný případ však je otázka detailního nastavení exekutorského tarifu, tedy pravidel, podle kterých jsou soudní exekutoři odměňováni (zejména z prostředků povinných, ale výjimečně i od oprávněných) za exekuční činnost. Jestliže máme zájem na tom, aby právní systém fungoval, musíme ty, kteří jeho činnost zajišťují, přiměřeně zaplatit. To není v rozporu s mým názorem, že v systému exekucí je potřeba konkurence a přiměřená soutěž. Nastavením tarifu se zcela zásadně předurčuje motivace těch, kteří na jeho základě mají být odměňováni. Nalijme si čistého vína - právní profesionálové pracují pro peníze. Většinou nejen pro ně, ale také pro ně. A míra jejich úsilí a kvalita jejich výstupů je jistě v nemalé míře ovlivněna tím, jak jsou odměňováni. Adekvátní odměna je společný zájem všech právnických profesí - od soudních exekutorů přes notáře a advokáty až po soudce a státní zástupce. Má být prosazován civilizovaně, přiměřeně a s uměřeností, ale není důvodu se za něj stydět a nemáme na něj zapomínat. Pokud jde o soudní exekutory, tarifikace jejich činnosti má být dostatečně motivující. Zásadně má soudního exekutora platit povinný, výjimečně oprávněný, podle procesního úspěchu. V některých případech však - a v posledních letech jsme to již vícekrát zažili - do běžících soudních exekucí vstupuje stát zákonným zásahem a vede soudní exekutory k jejich ukončení nestandardním způsobem. I zde je třeba myslet na adekvátní odměnu, jinak může být nastavení tarifu v takových případech rdousící až vyvlastňující.
Renomé soudních exekutorů
Neříkám to rád, ale profese soudního exekutora nejspíš není mezi pěti kvalifikovanými právnickými profesemi (advokát, notář, soudce, soudní exekutor, státní zástupce) vnímána veřejností jako ta nejvíce prestižní. Reputace soudních exekutorů se však postupně zvyšuje a stíny minulosti se, doufejme, začínají rozplývat. Profesní skupina soudních exekutorů byla od počátku svého vzniku ovlivněna spory mezi jednotlivými osobnostmi a zájmovými skupinami uvnitř Exekutorské komory ČR. Ne vždy byli soudní exekutoři schopni své vnitrokomorové spory řešit elegantně a bez veřejného propírání. Nechci zde rozebírat detaily; exekuční insideři je většinou znají. Nelze však pominout, že to byla právě neschopnost exekutorské zákonem zakotvené profesní samosprávy unést a řádně vykonávat své dozorčí a kárné pravomoci, jež vedla zákonodárce k tomu, že jí část obvyklých samosprávných prerogativ odňal. Přesně z tohoto důvodu se stala instituce, jíž mám tu čest být předsedou, tedy Nejvyšší správní soud, roku 2009 kárným soudem ve věcech soudních exekutorů. Mám za to, že za 15 let své existence se takto zavedený model kárných řízení se soudními exekutory vcelku zažil a že od žádného z relevantních aktérů nezní požadavek na jeho změnu, a tedy vrácení kárné pravomoci nad soudními exekutory na jejich profesní samosprávu nelze očekávat. Beru to jako fakt i jako svého druhu projev respektu k rozhodovací činnosti našeho soudu v exekutorských kárných věcech.
Domnívám se však, že i když se pověst soudních exekutorů zlepšuje, rozhodně nelze usínat na vavřínech. Je třeba identifikovat potenciální reputační rizika v rámci profese a pokusit se jim předejít. A v každém případě je třeba o nich mluvit a neignorovat je. Tím asi největším potenciálním rizikem je velké finanční a organizační selhání soudního exekutora. To může mít různou podobu - od zpronevěry peněz vybraných pro oprávněné přes rozklad administrativního fungování exekutorského úřadu až třeba po opakující se závažně excesivní a chybné postupy při provádění exekuce. Chyby a selhání provázejí v určité míře každou profesi. O co jde, a zde je role exekutorské samosprávy klíčová, je schopnost excesy, k nimž dojde, pojmenovat, pokud možno zmírnit jejich neblahé dopady a adekvátně, tedy ani ne moc benevolentně, ale ani ne přehnaně přísně, postihnout ty, kteří za selhání odpovídají. Důležitá je zde přiměřenost, neutralita a nekampaňovitost, ale zároveň rychlost a rozhodnost samočistících procesů v rámci exekutorského stavu. Je třeba rozlišovat chyby, selhání a trestné činy. Chyby mají být napraveny, selhání mají vést k profesnímu konci soudního exekutora a trestné činy mají být řešeny prostředky trestního práva. Vždy však budu bránit exekutorskou profesi jako celek. Procento chyb, selhání i trestných činů není u soudních exekutorů vyšší ani nižší než v jiných srovnatelných profesích. Pouze jejich mediální a veřejný obraz je horší než realita.
Na profesi soudních exekutorů oceňuji ještě jeden její rys. Souvisí trochu s tím, že jde o profesi svobodnou, nezávislou, praktickou a kreativní. Exekutoři jsou inovátoři a pragmatici. Vědí, že musí ekonomicky prospívat, vydělávat. Jsou podnikatelé, podnikají za účelem zisku, nikoli pro dobročinnost. A právě proto jsou inovativní. Vědí, že inovace snižují náklady, zjednodušují práci a pomáhají prosperitě. Soudní exekutoři proto byli jedni z prvních, ne-li vůbec první v rámci justice, kdo zaváděl moderní metody elektronické správy spisu a obecně digitalizaci co největší části exekutorské činnosti. Pochopili, že pro efektivní správu velkých počtů exekučních případů je nezbytné automatizovat zpracování rozsáhlých souborů dat i vytváření úředních písemností.
Budoucnost soudních exekutorů
Přes všechny problémy, kterými si exekutorský stav prošel a i v současnosti prochází, mám za to, že profese soudních exekutorů má solidní, nadějnou budoucnost. Již bylo řečeno, že bez efektivních exekucí není právního státu. Protože právo, které není vynutitelné, není vlastně ani závazné. Pokud by profese soudních exekutorů erodovala, mohli bychom se vrátit do stavu podobnému již zmíněným 90. letům 20. století. Věřím, že nic takového není na pořadu dne.
Nezastírám ale, že v řadě ohledů bude třeba zvládnout složité situace. Zájem politické sféry řešit situaci lidí v dluhové pasti existuje a třebaže se řešení hledají těžkopádně a mnohdy polovičatě, za poslední léta došlo k výrazným posunům. Stát se rozhodl v řadě případů umožnit povinným vyvázat se z části svých závazků vymáhaných soudními exekutory. Je jistě jeho svatým právem založeným legitimním rozhodnutím zákonodárce tak učinit. Je však na tomtéž státu, aby s vaničkou nevylil i dítě, a tedy aby v situaci, kdy ruší pohledávky, na jejichž vymožení již byly v rámci probíhajících soudních exekucí vynaloženy určité náklady, tyto náklady soudním exekutorům přiměřeně kompenzoval.
S čím se nicméně soudní exekutoři musí vyrovnat sami, jsou proměny exekučního trhu. Zadržená exekuční poptávka z 90. let 20. století byla v prvních letech po vzniku soudních exekutorů vržena na trh a přinesla s sebou pro tuto profesi řadu tučných let. Nyní jsme již ve fázi stabilizace exekučního trhu, k níž došlo mimo jiné i tím, že potenciální zdroje nových soudních exekucí byly přiškrceny. Máme přísnější úpravu spotřebitelských úvěrů, zjemnily se přístupy ohledně placení různých veřejnoprávních plateb i třeba pokut za nezaplacené jízdné v MHD. I exekuce v obchodních vztazích mezi podnikateli jsou již vzácnější. Vedle soudních exekucí se stále více uplatňují instituty insolvenčního práva včetně novot typu oddlužení. Trh exekucí se tedy nejspíše v určité míře zmenší. Zároveň může být složitější na povinných dlužné povinnosti vymoci, protože obvykle nemají pouze jeden dluh a nezřídka již čelí exekucím různého druhu už delší dobu. Zkrátka a dobře, častěji než v prvních letech po vzniku exekutorské profese budou soudní exekutoři konfrontováni u povinných se situací, že „kde nic není, ani smrt nebere“. Pro soudní exekutory to jistě není příznivé, nicméně jde o zcela přirozený a logický vývoj věcí ve stabilizovaném právním prostředí. Zmenšení trhu exekucí je běžným tržním rizikem, které může mít následky, ať již v podobě zmenšení některých exekutorských úřadů nebo dokonce odchodu některých soudních exekutorů z trhu. Je třeba včas dbát na to, aby odchod soudního exekutora z trhu proběhl civilizovaně, bez neblahých dopadů na oprávněné. Soudní exekutor, jehož činnost přestala být rentabilní, má odejít z trhu včas; je smrtelným hříchem, pokud sám přestane být schopen plnit své závazky.
V této souvislosti chci zmínit ještě jednu problematiku, s níž jsou soudní exekutoři stále častěji a palčivěji konfrontováni. A tou je vztah exekucí a insolvence. Dlouhou dobu, prakticky až do konce prvního desetiletí 21. století, bylo řešení úpadku vcelku okrajovou agendou. To se v posledním zhruba desetiletí s novou právní úpravou insolvencí dramaticky proměnilo. Přišly i zcela nové instituty jako insolvence fyzických osob-spotřebitelů a oddlužení. Morální hazard, který jsem již zmiňoval, pronikl v podstatné míře i do insolvencí. Dosáhnout oddlužení lze za současné právní úpravy vcelku jednoduše a trend směřuje spíše k dalšímu změkčení možností vyvléci se z odpovědnosti za dluhy. Míra vstřícnosti k dlužníkům neschopným hradit své závazky spíše roste a jde o trend celoevropský. Myslím, že je morální povinností soudních exekutorů snažit se tomuto trendu čelit a brzdit posuny tímto směrem, ale pochybuji, že jej někdo dokáže zvrátit.
Optimismem mě při přemýšlení o exekutorském stavu naplňuje, že i po více než dvaceti letech vídám na setkáních věnovaných exekucím řadu lidí, s nimiž jsem začínal kolem roku 2001. Jinak řečeno, podstatná část z těch, co tehdy začínali a byli natolik mladí, aby vydrželi v oboru ta dvě desetiletí, v něm je i dnes. A k nim přibyla řada šikovných mladších, která se prosadila jak profesně a podnikatelsky, tak i v rámci exekutorské samosprávy. Jistě, své místo na trhu hledali složitěji než ti, kteří své úřady otevírali v tučných letech exekutorských začátků. Ale našli je a vesměs uspěli.
Problémy byly, jsou a budou a vždy si budeme, když se potkáme, spíše stěžovat než si lebedit, jak dobře se nám daří. Taková je česká nátura. Ale soudní exekutoři zde jsou i po téměř čtvrtstoletí po svém vzniku, etablovali se, stali se samozřejmou součástí české právnické praxe a patří do souhvězdí pěti kvalifikovaných právnických profesí podléhajících té nejpřísnější právní regulaci.
Budoucnost pětice právnických profesí
Na závěr skončím zas trochu osobně. Jedním z mých kolegů soudců na Nejvyšším správním soudu je Aleš Roztočil. Má exekutorské, ne justiční zkoušky, protože svoji právní praxi začal jako exekutorský koncipient. Pak byl asistentem soudce NSS, posléze advokátem ve velké advokátní kanceláři a nakonec se stal soudcem na našem soudu. Já bych si velmi přál, aby jeho příklad nebyl jediný. Aby prostupnost právnických profesí vskutku fungovala, tedy aby se soudci stávali soudními exekutory a soudní exekutoři soudci či třeba státními zástupci. Skvělé by bylo, kdyby se právník s exekuční zkušeností či aspoň s důkladným povědomím o významu exekucí stal ústavním soudcem. Vnesl by možná do rozhodovací praxe Ústavního soudu méně sentimentální a více ekonomicky zaměřený pohled na exekuční problematiku. A byl by to podle mě pohled užitečný.
Vždy jsem se snažil propojovat jednotlivé právnické profese a jako soudce se nad nikým nevyvyšovat ani se před nikým neponižovat. Takto se musí chovat (a myslím, že i chovají) i soudní exekutoři. Pětice našich kvalifikovaných právnických profesí se musí snažit o srovnatelné odborné i etické profesní standardy, včetně srovnatelných parametrů výchovy a vzdělávání našich mladých kolegů. Tomu musíme přizpůsobit - a jako zkušební komisař jsem rád, že v exekutorské komoře se nám to daří - i obsah a náročnost profesních zkoušek. Ty musí zůstat přiměřeně přísné, univerzální a v podstatných ohledech, tedy pokud jde o jádro znalostí o právu a schopností je interpretovat a aplikovat, obsahově srovnatelné. Prostor pro společné rámcové standardy vidím ale i u přemýšlení o obsahu přípravných praxí a samozřejmě i v oblasti dalšího profesního vzdělávání již praktikujících zkušených právníků. Rád se budu na tom všem spolu se soudními exekutory a dalšími kvalifikovanými právnickými profesemi podílet.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2024.
Diskuze k článku ()