Rekodifikace

V tomto komentáři JUDr. Jaromír Jirsa vyvrací rozšířený názor, že "soud je zásadně povinen dítě svěřit do střídavé péče". Komentář k usnesení Ústavního soudu ze dne 14.10.2015, sp. zn. IV. ÚS 3330/14

Pokud má být podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 (§ 2959 o. z.) vyjádřen v odčinění imateriální újmy pozůstalých poškozených zásah do jejich citové sféry, mělo by být odčinění výrazně vyšší než paušální částky stanovené podle § 444 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Komentář k rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.7.2015, čj. 14 To 136/2015-385

Komentované rozhodnutí je primárně zajímavé tím, že se týká žaloby z rušené držby (§ 178 – 180 o. s. ř.), což je procesní novinka zavedená do občanského soudního řádu teprve od 1. 1. 2014 novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. – tudíž jsme zatím neměli příliš možností se s ní v praxi setkat. Ve druhém sledu je ovšem usnesení zajímavé ještě proto, že v něm odvolací soud zastává poměrně novátorský názor na jiný (relativně nový procesní institut) – povinnou předžalobní výzvu (upomínku) podle § 142a o. s. ř., respektive na její vztah k náhradě nákladů odvolacího řízení. Komentář k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2015, č.j. 20 Co 176/2015-81

Další kapitolu v příběhu o povinném očkování napsal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3953/2014

Dne 27. 11. 2014 Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 posuzoval, zda při založení obchodní společnosti jediným zakladatelem postačí plná moc s úředně ověřeným podpisem. Podle § 441 odst. 2 in fine občanského zákoníku je třeba, aby plná moc měla stejnou formu, jakou zákon vyžaduje pro právní jednání, k němuž je plná moc udělena. Přitom podle zákona o obchodních korporacích je kapitálovou společnost při založení jediným zakladatelem třeba založit ve formě notářského zápisu.

Ústavní soud se nálezem, sp. zn. I. ÚS 173/13, pokusil najít spravedlivou rovnováhu mezi ochranou osob jednajících v duševní poruše a osob, které v dobré víře vstupují do právních vztahů s těmito osobami, aniž by o duševní poruše věděly. Reagoval mj. na změnu právního postavení duševně postižených, jejichž ochranu již není možné řešit zbavováním ani omezováním svéprávnosti.

Pokud zaměstnankyně výslovně projevila vůli tím, že odmítla podepsat dohodu o skončení pracovního poměru z důvodu svého nesouhlasu s (ne)uvedeným důvodem skončení, nelze dovodit konkludentní uzavření dohody tím, že zaměstnankyně odevzdala pracovní pomůcky, opustila služební byt a neprotestovala proti obsahu potvrzení o zaměstnání.

Posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní plynoucích nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Komentář k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 As 101/2014-98

předkládané rozhodnutí velmi cenné v první řadě proto, že souhrnně analyzuje problém změny judikatorního trendu. Tento komplikovaný teoretický úkol v plném rozsahu stojí před teorií i aplikační praxí a bude nepochybně značně posilovat v souvislosti s uplatňováním tzv. nového občanského zákoníku. Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4397/2013

V případě nepřijetí usnesení o důležité záležitosti, kterou je i „revitalizace domu“, je ingerence státu do vnitřních poměrů shromáždění vlastníků jednotek ve formě nahrazení vůle vlastníků soudním rozhodnutím nepřípustná, neboť je možná pouze podle ustanovení § 11 odst. 3, věty druhé, zákona č. 72/1994 Sb. Komentář k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, č.j. 7 Cmo 399/2012-135

Komentované nálezy Ústavního soudu vyvolaly četné reakce (ne-li pozdvižení), už jen proto, že se týkají citlivých záležitostí péče rodičů o nezletilé děti, ale především proto, že se poměrně jednoznačně a rezolutně staví otázce, jak by měly za účinnosti nového občanského zákoníku obecné soudy rozhodovat ve věcech péče o nezletilé děti. Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13

Nález Ústavního soudu měl (jako téměř vždy, jde-li o citlivé otázky rodiny či zdraví) i mediální ohlas, a přestože byl ještě vydán v režimu „starého“ občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., lze jej do značné míry zobecnit i pro období za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13

Pokud po dopravní nehodě poškozený opraví své staré auto novými součástkami, zvyšuje se hodnota jeho vozidla? A je možné o toto navýšení snížit výši odškodnění, na které má poškozený nárok? Těmito otázkami se zabývá nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13.

Uvedení falešného identifikátoru VIN ve smlouvě nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu, pokud je ostatními identifikačními znaky vozidlo, které je předmětem smlouvy, dostatečně určitě specifikováno. Pojistná smlouva je v takovém případě uzavřena platně a pojistitel má podle takové smlouvy právo na plnění pojistného. Komentář k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 453/2013

Jestliže jeden z podílových spoluvlastníků jako povinná osoba podíl převede, aniž ho nabídne oprávněnému (dalšímu podílovému spoluvlastníku), a poruší tím předkupní právo, nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě nabyvatel věc získal. Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2014, sp. zn. 33 Cdo 4017/2013