AI a autorské právo – Ohrožení anebo příležitost?

Neoddiskutovatelným faktem je, že umělá inteligence je velmi zajímavá technologie dvacátého století. V interakci s právem duševního vlastnictví, jmenovitě s právem autorským, ale naráží na právní koncepci starou nějakých 200–300 let.

Foto: Fotolia

Neoddiskutovatelným faktem je, že umělá inteligence je velmi zajímavá technologie dvacátého století. V interakci s právem duševního vlastnictví, jmenovitě s právem autorským, ale naráží na právní koncepci starou nějakých 200–300 let. 

Když se podíváte na statut královny Anny z roku 1710, základní principy autorského práva se příliš nevyvinuly. To platí i pro Revidovanou úmluvu bernskou, tj. základ mezinárodního práva autorského, i ta je tady už pár desítek let.

Když uvážíte supermoderní technologii (i když otevřeně řečeno, AI není nijak zvlášť moderní technologie, je starší než většina z nás) a zkusíte na ni naroubovat to, co dnes označujeme jako instrumentarium práva autorského, tak se to prostě nemůže potkávat bez problémů. 

Co si představíte pod pojmem autor? Jsem si téměř jist, že většina z vás vidí Vincenta (van Gogha), jak si ráno nasadí slamák, vyrazí provensálskou krajinou a hledá to správné místo, kde bude malovat. Nebo si představíte Franze Kafku, jak bloudí po pražských kavárnách a vypisuje se ze svých mizérií. 

Potíž je, že tahle romantická sentimentální představa autora jako výjimečné osoby s obrovskou kreativitou, tvůrčí autonomií a schopností poskytnout unikátní autorský výkon bere tváří v tvář umělé inteligenci za své. Umělá inteligence je stroj, statistický mechanismus, algoritmus. Jen počítá, počítá a počítá, jen kreativního v ní není vůbec nic.

Tento slide asi nejlépe popisuje to, čemu čelíme.

Demiurgický pocit, že sedíte u stroje, který inteligentně reaguje na vaše požadavky, je falešný. Pracujete s počítačovým programem, který je „jen“ extrémně šikovný a extrémně výkonný. Má načteno milióny a milióny stran, viděl milióny a milióny obrázků. Pamatuje si v podstatě všechno vědění světa, a je schopen v něm velmi rychle vyhledávat. To je podstata umělé inteligence.

Proto rovnou k věci – autorské dílo vytvářené umělou inteligencí není autorskoprávně způsobilé, respektive není vůbec způsobilé k autorské ochraně. Současná doba je postavena na instrumentariu autorského práva z 18. a 19. století, které očekává onoho romantického autora, a prostě neví, jak se postavit k situaci, kdy něco podobného, kvalitativně i kvantitativně naprosto identického s autorskou tvorbou, vyrobí stroj. 

Karel Čapek tento problém popsal ve třicátých letech minulého století v R.U.R. naprosto krásně, ale my jsme za těch 100 let nepřišli s ideovým konstruktem, resp. s právní teorí, která by byla schopná popsat, že stejně kvalitně autorsky tvořit jako člověk může i nějaký stroj či mechanismus, který není člověkem.

Mezinárodní právo autorské není na realitu generativní umělé inteligence (a umělé inteligence obecně) nijak připraveno. Nepřekvapivě. Kdo z vás zná český legislativní proces, není překvapen. Přeformulovat mezinárodní smlouvu trvá ještě déle. Možná někdy kolem roku 2050 se dočkáme mezinárodní smlouvy reflektující neutěšenou realitu budoucnosti, kde bude umělá inteligence dělat většinu kreativní práce (včetně moderování, což je mi vzhledem k našemu moderátorovi upřímně líto). 

Stejně tak stávající evropská právní úprava AI Act vychází z podkladových materiálů a definic OECD, které popisují, co je umělá inteligence. 

Tato grafika je rovněž z materiálu OECD z roku 2019. Když se podíváte na heptagon, tak tam neuvidíte nic, co by se, byť vzdáleně, blížilo (snad kromě hyperpersonalizace použití) umělé inteligence pro autorskou tvorbu. Tak zásadně se krajina AI proměnila za pouhých 5 let.

Mimochodem, díky umělé inteligenci všichni bezpečně létáme posledních zhruba 25 let. Sedí u řízení letového provozu a počítá, aby se letadla nesrazila. Vskutku, technologie AI/ML je všudypřítomná, akorát nebyla dosud vidět v rolích, ve kterých jí vidíme teď. Jako něco, co umí odpovědět na každou otázku, sedí v našem počítači a (v posledních několika měsících) vytvoří na požádání písničku, zahraje divadlo, případně napíše právní podání (i když ho v řadě případů musíte po přečtení vyhodit do koše).

Bernská úmluva o právu autorském vůbec neobsahuje definici umělé inteligence. Pochopitelně. Problém s Bernskou úmluvou je ale i ten, že zapomněla definovat i to, kdo nebo co je autor, respektive pojem autorství. 

Můžete si také zkusit prostudovat všechny významné mezinárodní prameny práva autorského a zjistit, jestli nějakým způsobem pozitivně právně definují pojem autor anebo autorství. Zkuste tzv. Internetové úmluvy, zkuste TRIPS. Nenajdete v podstatě žádnou mezinárodní smlouvu, která by říkala, kdo nebo co je autor. A proto jsme dnes v palčivé právní nejistotě, protože přichází něco, co se chová jako autor, funguje jako autor, a kupodivu to produkuje autorská díla možná ještě lépe než řada lidských autorů. 

Aby nebylo komplikací málo, právní řády národních států mají většinou svoji vlastní právní úpravu, která autora naopak definuje naprosto precizně. Autor je fyzická osoba, která dílo vytvořila, § 5
odst. 1 autorského zákona. Podívejte se do Francie, Německa, Řecka, do Polska, podívejte se po celé kontinentální Evropě. Autorem je fyzická osoba, která autorské dílo vytvořila.

Koncepce autorského práva jsou samozřejmě různé. Někde autorství nemusí být tak vyhraněně svázáno s fyzickou osobou, s člověkem. Angloamerický common law systém autorského práva umožňuje, aby práv srovnatelných s právem autora požívala právnická osoba nebo osoba nikoliv fyzická. Nicméně, i v USA dnes existuje zákon z roku 1976, na který navazuje relativně recentní judikatura, která explicitně říká: fyzická osoba je (jediným přípustným) autorem, nic jiného než fyzická osoba, člověk z masa a kostí, nemůže být autorem. Jinak řečeno, dnes žijeme ve světě, ve kterém národní právní řády v podstatě globálně říkají: pouze fyzická osoba může být autorem.

I rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 10 C 13/2023-16, říká, že AI sama o sobě nemůže být autorem, neboť nesplňuje podmínky § 5 AutZ. Soud v dnešní právní situaci nemůže rozhodovat jinak. V rámci jednoho nedávného rozhovoru jsem dostal dotaz, jestli by byla pro tyto případy možnost nějaké analogie. Jenže kde ji hledat, když zákonodárce ve své „nekonečné moudrosti“ v jiné době explicitně napsal, že autorem je fyzická osoba? 

Navíc i tato fyzická osoba musí mít něco, čemu se v autorskoprávní teorii říká (poněkud košilatě) autorský výron nebo výron autorské osobnosti, který musí být fixován v hmotném nebo imateriálním médiu. A to soudobá umělá inteligence nezvládne. Nicméně realita je taková, že umělá inteligence nejenomže zvládá krásně tvořit, ale nepotřebuje kolem toho v podstatě ani žádnou tvůrčí makulaturu, kterou očekává zákonodárce. U AI neexistuje žádný výron nebo žádný složitý tvůrčí proces, který by autorsky vedl k výsledku. Umělá inteligence „prostě“ výsledek okamžitě vypracuje a zobrazí.

Přesto dílo vygenerované AI nepožívá autorskoprávní ochrany. To je aktuální stav, který platí téměř všude. 

V Evropě doposud není v podstatě žádný právní předpis (na evropské úrovni), který by definoval pozitivně právně, že autorem je fyzická osoba. Ačkoli unijní předpisy mají tendence definovat a regulovat skoro všechno, tak o tom, kdo je autor a jaké jsou podmínky právně způsobilého autorství, kupodivu mlčí.

Nicméně když se podíváte do směrnic, jako je InfoSoc směrnice nebo i starší směrnice o ochraně databází, o ochraně počítačových programů, tak z celé řady odkazů a ustanovení je zjevné, že zákonodárce měl na mysli onoho romantického fyzického autora z masa a kostí. Jednak je to poznatelné z toho, jaký autorovi přiznává regulace katalog práv. Jsou to práva, která může reálně vykonávat pouze člověk – jako právo poskytnout nějaké plnění třetímu v reálném světě – to nezvládne software, to nevytvoří umělá inteligence, toto právo nemůže žádný objekt práv sám o sobě autonomně užívat. Stejně tak výhrada výkonu majetkových práv autorských, která je zase orientovaná na autora jako příjemce ochrany a jako osoby, která v podstatě požívá dobro toho právního předpisu.

Asi nejvýznamnější rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, která se týkají problematiky počítačem generovaných autorských děl nebo použití počítačových technologií k autorské nebo kreativní činnosti, jsou:

  • Rozsudek SD EU ze dne 16. 7. 2009, Infopaq International A/S v. Danske Dagblades Forening, C-5/08 (body 34-37)
  • Rozsudek SD EU ze dne 1. 12. 2011, Eva-Maria Painer v. Standard VerlagsGmbH a další,
    C-145/10 (body 88, 89)
  • Rozsudek SD EU ze dne 12. 9. 2019, Cofemel—Sociedade de Vestuário SA v. G-Star Raw CV,
    C–683/17 (bod 29)

Nemáme ale žádné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, které by se zabývalo otázkou autorsko-právní způsobilosti umělé inteligence. Nemáme dokonce ani žádné rozhodnutí na této úrovni, které by řešilo otázku pojmu autora, případně podmínek vzniku autorství. Nicméně lze dovodit jak z právních předpisů, tak z dostupné judikatury, že pakliže zákonodárce hovoří o autorovi, má na mysli výlučně jenom a pouze fyzickou osobu, která vytvořila dílo (a to i v případě použití nějakých technologií, jako je třeba umělá inteligence).

Zdálo by se, že ve Spojených státech amerických mají soudních rozhodnutí (oproti Evropě) docela hodně:

  • Thomson Reuters Enterprise Centre GmbH v. ROSS Intelligence Inc. (2020)
  • Stephen Thaler v. Shira Perlmutter (2023)
  • Andersen et al. v. Stability AI Ltd. (2023)
  • Getty Images v. Stability AI (2023)
  • Authors Guild v. OpenAI Inc. (2023)
  • The New York Times Company v. Microsoft (2023)

Já bych zmínil nicméně jeden případ, který je naprosto zásadní, a to je rozhodnutí Thaler v. Shira Perlmutter ze srpna 2023. Washingtonský soud v něm explicitně uvedl, že dílo vytvořené bez lidské účasti prostě nemůže být chráněno autorským právem. Americká právní doktrína je totiž postavená na premise, kterou obsahuje autorský zákon z roku 1976, že základní podmínkou autorského práva je existence tvůrce (v angličtině creator), a to může být pouze fyzická osoba – člověk. Takže inspiraci z Ameriky si tentokrát příliš nepomůžeme. A když se podíváte na všechny zmíněné soudní spory, ani zde se nijak nedotýkají otázky autorství umělé inteligence.

Všichni poskytovatelé systémů umělé inteligence, kteří jsou usídleni ve Spojených státech, vám sami řeknou: to, co z našeho systému vypadne, není autorské dílo, nemáte k tomu autorská práva. Máte k tomu užívací, vlastnická a jiná práva majetkové povahy, ale nejste autoři, protože náš systém neumí generovat nic, co by bylo autorskoprávně chránitelné. Není to autorské dílo. A platí to plošně, ať už jde o Open AI, Stable diffusion od Stability AI, Bard od Googlu nebo Copilot od Microsoftu. 

Všechny soudní spory, které jsem uvedl, se týkají jiných věcí než autorské způsobilosti AI. Typicky jde o to, že AI systémy potřebují obrovská kvanta dat. A kde vzít ta data, a nekrást? V praxi se zažil přístup, že je musíte ukrást z internetu, kde se (obrazně) válí po tunách. Akorát se potom čas od času ozve autorský svaz amerických spisovatelů, který vás zažaluje o mnoho peněz, případně New York Times, že vykrádáte jejich články, nebo proslulá agentura Getty Images, když si „půjčíte“ z internetu 12 miliónů obrázků a ani si nedáte tu práci, abyste odstranili nějakou jednoduchou umělou inteligencí jejich vodoznak.

Ale není to černobílé. Když se podíváme na další rozhodnutí nebo právní řády, jsou některé z nich na umělou inteligenci již dnes připraveny o něco lépe. Například anglické právo, které má v zákoně z roku 1988 poměrně precizně zpracovanou koncepci osiřelých a opuštěných děl, a která kupodivu lze napasovat na díla, u kterých není žádný autor, což jsou typicky díla tvořená pomocí nástrojů AI. Tam se fiktivně dovozuje autorství u osoby, která takzvaně vytvořila podmínky pro vytvoření díla. Obvykle je to někdo, kdo například zprovoznil software, který ta autorská díla generuje nebo vytváří. To je koncepčně rozhodně zajímavý přístup.

Pozoruhodné je i rozhodnutí pekingského internetového soudu ve věci Li versus Liu, která se týká autorské ochrany vstupů a výstupů umělé inteligence. Soud řešil, jestli tzv. prompty mohou být vnímány jako autorské dílo, případně, zda výstupy umělé inteligence mohou být vnímány jako autorské dílo. Čínský soud uzavřel, že obě tyto kategorie mohou být za určitých okolností způsobilé autorskoprávní ochrany jako autorská díla. Spor byl však hodně specifický v tom, že žalobce si dal nebývalou práci, aby dílo s pomocí nástroje umělé inteligence vytvořil. Šlo o stovky promptů, které vedly k výsledku. Tuto hodně specifickou situaci proto nelze zevšeobecňovat.

Kdybychom měli otázku právní subsumpce AI uzavřít, pak dnešní právní úprava jak v mezinárodním, tak evropském i národním kontextu má přístup zcela antropocentrický. Autorem má být, může být a za všech okolností podle platného a účinného práva je pouze fyzická osoba. Umělá inteligence si zatím neškrtá.

Otázka autorství samozřejmě tím, že osoba autora a podmínky pro vznik autorství nejsou pozitivně právně definovány minimálně na té nejvyšší úrovni, bude muset být nějakým způsobem řešena. 

Na tomto slidu najdete návrhy jednak mé, jednak vypůjčené, ale nikoliv generované umělou inteligencí, jak by měla vypadat definice autora, aby byla zachovaná objektivní i subjektivní stránka lidského autorství, a mohli jsme k tvůrčímu procesu stále používat nástroje umělé inteligence.

Člověk jako autor by měl mít možnost uplatnit autorský subjektivní úsudek, hlídat výsledek, který takříkajíc vypadne z daného nástroje. Měl by mít možnost rozhodovat o tvorbě díla, a měl by mít kontrolu nad jeho provedením. To bohužel dnes většina nástrojů umělé inteligence, které jsou populární, neposkytuje (anebo jen velmi omezeně).

Ovšem autorství (a otázka autorství umělé inteligence) není tím zásadním problémem, kterému ve vztahu k umělé inteligenci čelíme a budeme čelit. Nejenom jako právníci, ale obecně jako lidé. 

Základní problém spočívá v tom, že tato mocná technologie koncepčně naprosto změní to, jak se díváme na kreativní nebo autorskou tvorbu ve všech jejích kontextech. Protož dnes už například nepotřebujete kompetentního člověka na to, abyste pořídili dechberoucí fotografii.

Tato koláž je jediný obrázek v mé prezentaci generovaný AI. Jde o nástroj Stable Diffusion, který umožňuje vygenerovat přesně to, co napíšete (tzv. text-to-image). Řeknete mu: „fotografie v rozlišení 8K, ultra realistická, motivem přístav s lodičkami v západu slunce“ a dostanete čtyři naprosto skvělé obrázky ve vysokém rozlišení.

Ale nekončí to jenom u generování obrázků. Dnes můžete stejně jednoduše generovat video nebo hudbu.

K čemu tohle povede? Už dnes může být každý rádoby umělcem, a reální umělci se už začínají bát o svoji existenci. V minulém roce probíhaly masivní stávky v Hollywoodu, protože řada lidí už kvůli AI přišla o práci. Když se večer podíváte na show, kterou produkuje nějaké velké studio jako je Netflix, je vysoká pravděpodobnost, že polovinu skriptu napsala umělá inteligence. Nekomplikovanou hudbu, kterou posloucháte večer, když si potřebujete vyčistit hlavu, nepíšou bezduší autoři, ale bezduchá umělá inteligence. Povede to ke ztrátě hodnoty autorských děl a k prekarizaci práce v kreativním průmyslu.

Ale to, co by nás mělo trápit ze všeho nejvíce, je ztráta kreativních kompetencí u lidí. Nevím, jestli jste zaznamenali stanfordský výzkum v oblasti navigace. Na Stanfordu zjišťovali, proč se lidé špatně orientují v makroprostoru. Zjistili totiž, že zhruba od poloviny devadesátých let klesá pravidelně s každou další generací zhruba o 10 – 15 % naše schopnost orientovat se v makroprostoru. S čím to ale souvisí? Všichni máme navigaci v telefonu, takže mozek už nepotřebuje navigovat. 

Existuje reálné riziko, že až budeme mít všichni k dispozici doslova na konci ruky řešení, které nám bude schopno vygenerovat cokoliv si řeknete – právní podání, hudbu, verše pro vaši manželku – nebudete potřebovat znát způsoby, jak psát právní podání, nebo jak skládat verše. Všechno to rychleji a možná i lépe vygeneruje stroj. 

Nemyslím si, že to je svět, do kterého chceme patřit. 

Asi 60–70 % obsahu, na který se díváte na internetu, už tvoří umělá inteligence. To platí dnes. Za dva roky to bude 90 % a těch 10 % obsahu, který budou dělat lidé, bude potřeba velmi významně chránit.

Poměrně zásadní koncepční změna autorského práva a celého systému autorského práva je proto nevyhnutelná. Ekonomická realita přitom neodůvodňuje jiný přístup než přemýšlet nad tím, jak buď chránit i to, co tvoří umělá inteligence (byť jen minimálně), anebo jak chránit alespoň to, co tvoří lidé (a to maximálně). Bude toho stále méně a méně, tak se o tom vyplatí hovořit více a více.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články