Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině a pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. V průběhu trestního stíhání byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu (vazba útěková a koluzní). Současně bylo rozhodnuto, že vazba se započítává dnem a hodinou zadržení stěžovatele, tj. dnem 15. 6. 2022 v 6:09 hodin. Usnesením státního zástupce vrchního státního zastupitelství bylo následně rozhodnuto, že důvod vazby koluzní pominul. Vazba stěžovatele tak byla dále založena pouze na vazebním důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Téhož dne státní zástupce vrchního státního zastupitelství rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky za vazbu a určil její výši částkou 6 000 000 Kč, dále o uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a následně rozhodl o přijetí peněžité záruky a propuštění stěžovatele z vazby.
Po roce (tedy dne 16. 6. 2023) stěžovatel požádal o vrácení svých cestovních pasů. Poukázal zejména na to, že instituty nahrazující vazbu jsou vázány na existenci vazby a její přípustnosti z hlediska zákonných vazebních dob, přičemž nejvyšší celková doba vazby stěžovatele uplynula dne 15. 6. 2023. Toto podání posoudil státní zástupce vrchního státního zastupitelství jako žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a napadeným usnesením rozhodl, že tuto žádost zamítá. Zamítnutí odůvodnil neexistencí podmínek pro zrušení daného omezení, neboť ustanovení o omezení maximálního trvání vazby limitují výhradně dobu vazby, a nikoliv trvání institutů nahrazujících vazbu. Současně poukázal na to, že s ohledem na zázemí stěžovatele v zahraničí, kterým sám nebo prostřednictvím partnera disponuje, přetrvává důvod vazby útěkové. Stížnost stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Aproboval přitom závěry vrchního státního zastupitelství. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) ústavní stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
Podle trestního řádu platí, že vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin. Z toho na přípravné řízení připadá jedna třetina a na řízení před soudem dvě třetiny této doby (§ 72a trestního řádu).
Stěžovatel se ovšem mylně domníval, že nejvyšší přípustná délka trvání institutu nahrazujícího vazbu (tedy délka zákazu vycestování) má odpovídat maximální možné délce omezení na osobní svobodě vazbou. Uvalení vazby představuje nejintenzivnější zásah do osobní svobody obviněného před rozhodnutím o jeho vině. Oproti tomu instituty nahrazující vazbu (jako je zákaz vycestování) představují mírnější formu zásahu do základních práv a svobod. Tyto instituty tak nejsou srovnatelné.
Postup orgánů činných v trestním řízení, které neaplikovaly uvedené nejzazší doby stanovené pro trvání vazby na maximální trvání institutů vazbu nahrazujících, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Uplynutí celkové doby trvání vazby stanovené v § 72a trestního řádu nezpůsobuje zánik důvodů vazby v situaci, kdy vazba po takto stanovenou dobu nebyla reálně vykonávána.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text nálezu sp. zn. IV ÚS 2580/23
Diskuze k článku ()