Na druhé straně se zejména přísné procesní postupy, které byly v době svého vzniku plně odůvodněné, časem staly anachronismem. Někdy jsou bohužel procesní postupy zastaralé a překonané již v době svého zavedení. To je i případ ustanovení občanského soudního řádu o videokonferenci.
Vstup videokonference do českého civilního procesu v roce 2017 byl doprovázen nadšením, že konečně i český civilní proces vstoupil do věku informační společnosti dvacátého prvního století. Fanfáry odezněly a nadšení opadlo. Představa, že spisy přestanou cestovat po republice s dožádáními a že se civilní řízení výrazně zrychlí a zlevní, se úplně nenaplnila.
Bohužel, v době dostupných a levných či bezplatných komunikačních platforem, jejichž funkčnost byla prověřena v covidové době, občanský soudní řád v § 102a stále požaduje, aby online dokazování bylo prováděno určeným videokonferenčním zařízením na soudech či ve vězeních a aby totožnost osoby, jíž se úkon týká, byla ověřena zaměstnancem soudu.
Nemyslím si, že je jediný rozumný důvod, proč by zákon neměl umožňovat, aby se souhlasem všech účastníků a soudce bylo možné setkávat se se svědky, znalci či účastníky prostřednictvím komunikačních platforem. Pokud nejsou projednávány utajované či citlivé informace, není relevatní ani námitka, že by komunikaci mohla sledovat neoprávněná osoba. V mnoha případech není mezi účastníky pochybnost o osobě vyslýchaného svědka či účastníka a přísný požadavek na ověření jejich totožnosti zaměstnancem soudu se tak také nejeví jako nezbytný.
Jsem přesvědčena, že malá novela, inspirovaná například přístupem nizozemských soudů, by občanskému soudnímu řádu docela slušela.
Diskuze k článku ()