Ambicí zákonů č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, a č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, které nahradily kritizovanou úpravu ze šedesátých let, bylo nepochybně zkvalitnit výkon znalecké činnosti, nicméně praktické provedení naráží na řadu úskalí.
Není pochyb, že od 1. 1. 2021 se na znalce a tlumočníky kladou zvýšené nároky. Zmiňme především povinnost vykonat vstupní zkoušku (§ 10), zakotvení výslovné úpravy odpovědnosti za újmu způsobenou znaleckou (tlumočnickou) činností (§ 21), na to navazující povinné pojištění odpovědnosti (§ 22), to vše nepodloženo dostatečným zvýšením znalečného. Náročné je i převedení celé znalecké agendy ze správy krajských soudů centrálně na Ministerstvo spravedlnosti a vytvoření všech nových systémů a postupů.
Asi nejkritičtějším momentem je úbytek počtu znalců v reakci na nově nastavená pravidla, a to i v souvislosti s přechodnými ustanoveními umožňujícími stávajícím znalcům po dobu pěti let působit podle dosavadní úpravy s tím, že uplynutím této doby znalecké oprávnění zaniká, nepožádá-li znalec o zápis do seznamu znalců podle nového zákona. Alarmující úbytek počtu znalců znatelný již k dnešní době (namátkou lze uvést, že ve všech odvětvích oboru medicína z aktuálně 830 „starých“ znalců bylo do nových poměrů „překlopeno“ jen 8 z nich!) jistě vyvrcholí právě uplynutím přechodného období, k němuž řada dalších znalců svou činnost ukončí.
Chtěl bych upozornit na ještě jeden aspekt, který může mít vliv na rozhodování znalce, zda pokračovat v činnosti podle nových pravidel, a který se jeví jako pocitový či vztahový, možná až psychologický. Řada znalců má pocit (a jistě důvodně), že jako důležité osoby přinášející do soudních sporů odborný náhled měli by požívat určité úcty a být jakýmsi přítelem soudu; často jim však připadá, že tomu tak není. Jsou vystaveni tlaku soudců na urychlené vypracování posudků, někdy nejsou spokojeni s rozhodnutím o výši znalečného a v jednací síni musí čelit leckdy ostré kritice ze strany účastníků řízení či jejich zástupců. Všechny tyto okolnosti jistě snižují komfort znalce a každá z profesí by si měla sáhnout do svědomí, zda vůči ostatním subjektům postupuje uvážlivě a s dostatečnou dávkou profesionality.
Znalci by měli pochopit, že i soudce je pod tlakem, aby rozhodoval v přiměřených lhůtách, a že tedy dlouhá doba vypracování zadaného posudku, někdy ještě doprovázená žádostí znalce o prodloužení stanovené lhůty, jde přímo proti pravidlu rychlosti řízení, takže naléhání soudu není samoúčelné a směřuje především k plnění zákonných povinností a k ochraně práv účastníků řízení. Na druhou stranu by soudce mohl a měl odlišit, kdy je dlouhá doba podání posudku vyvolána objektivními okolnostmi, tj. zejména přetížením znalce z oboru či odvětví, kde je znalců obecný nedostatek, a měl by v komunikaci se znalcem volit tomu odpovídající přístupy.
Důvody, proč strany nevystupují vůči znalci při jednání s náležitou úctou, mohou být dány určitým zrychlením tempa života, dostupností informačních zdrojů, otevřeností společnosti a snad i jakýmsi zhrubnutím mravů, takže ani vůči odborníkům se každý nechová ceremoniálně. Měla-li by míra otevřenosti (rozuměj nevhodného chování) být vůči znalci excesivní, má soudce jistě dostatek procesních prostředků, jak výstřelkům zabránit. Úctu a obzvlášť tu přirozenou si však nelze vynutit. Ta vzniká z vyzařování osobnosti znalce, z jeho profesionality, objektivity a přesvědčivosti při prezentaci odborných závěrů laikům. A nutno přiznat, že v obecné poloze takové vnímání osoby znalce torpédují ti z nich, kdož nejsou schopni srozumitelně obhájit své názory, nemluvě již o stále častějších případech posudků zkreslených či dokonce úmyslně vadných.
Aplikovat nový znalecký (a tlumočnický) zákon a uvést jeho pravidla do praxe jistě náleží především Ministerstvu spravedlnosti. Příslušníci právnických profesí, kteří se znaleckými posudky pracují, mohou k tomuto přerodu přispět alespoň kritickým zamyšlením, zda nekladou na druhou stranu neopodstatněně vysoké nároky, zda se drží pravidel slušnosti i odbornosti pro daný stav a zda ostatním dostatečně vycházejí vstříc tam, kde je nutná či vhodná určitá součinnost.
Diskuze k článku ()