Mít zákazníka je sice pro prodejce jistě výhodné a přínosné, ovšem na straně druhé to také obnáší určité povinnosti, včetně těch otravných administrativních. Protiargument „nestíhám“ je zcela nepodstatný. Ostatně jak by se asi podnikateli líbilo, když by mu v obchodním sporu soudce jen zatelefonoval samotný rozsudek s tím, že nestíhá vyhotovit zdůvodnění, a tak holt nebude… Daňovým dokladem pro účely DPH je obecně písemnost splňující stanovené podmínky, přičemž může mít listinnou nebo elektronickou podobu – které jsou rovnocenné, jenže... A to „jenže“ je pro tazatele podstatné, protože je v § 26 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“) napsáno: „S použitím daňového dokladu v elektronické podobě musí souhlasit osoba, pro kterou se plnění uskutečňuje.“. To prakticky řečeno znamená, že pokud příjemce plnění nesouhlasí s elektronickou podobou, nezbývá poskytovateli plnění, než pro něj vyhotovit listinnou podobu – i kdyby nakrásně rebelsky nesouhlasil ani s ní, prostě ten papír dostane.

Naproti tomu ku prospěchu dodavatele vystavujícího daňové doklady zní § 28 ZDPH, kde jsou uvedeni odběratelé (příjemci plnění), kteří mají nárok na daňový doklad, ostatní mají smůlu a nemusejí jej obdržet. V dotazovaném případě – zdanitelné dodání zboží – je plátce uskutečňující plnění (tazatel) povinen daňový doklad vystavit jen osobě povinné k dani nebo právnické osobě nepovinné k dani, a dále při přijetí úplaty (zálohy, celé ceny apod.) před uskutečněním plnění. Přičemž osobou povinnou k dani je dle § 5 odst. 1 ZDPH osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, tedy v praxi zpravidla podnikatel, nebo pronajímatel. Takže nepodnikajícím občanům – spotřebitelům – není nutno vystavovat daňové doklady, žádné, listinné ani elektronické. Hodlá-li prodejce znepříjemnit nakupování firemním zákazníkům, může – zcela po právu – chtít, aby hodnověrně prokázali, doložili, že jsou osobami povinnými k dani, čili že skutečně podnikají či pronajímají.

Tazatele také zřejmě nepotěší od dubna 2019 nový odstavec 8 v § 28 ZDPH. Tento stanoví, že plátce je povinen ve lhůtě pro vystavení daňového dokladu – tedy obvykle do 15 dnů po uskutečnění plnění (např. od dodání zboží), případně od dřívějšího dne přijetí úplaty (zálohy, celé prodejní ceny atp.) - vynaložit úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, k tomu, aby se tento daňový doklad dostal do dispozice příjemce plnění.

Dříve byla jen povinnost daňový doklad ve lhůtě vystavit, ale nikoli jej doručit příjemci. Ovšem nárok na odpočet daně i přiznání DPH příjemcem u tzv. přenesené daňové povinnosti předpokládá, že příjemce již má doklad. Proto má dodavatel nově také tuto povinnost, resp. se musí alespoň pokusit daňový doklad ve lhůtě pro vystavení předat či jinak dostat do dispozice příjemce plnění. Onen „rozumný předpoklad takto vynaloženého úsilí“ bude v praxi obvykle naplněn předáním dokladu k doručení např. České poště nebo odesláním do datové schránky anebo jiným způsobem ujednaným mezi poskytovatelem plnění a příjemcem plnění (třeba emailem). Jak bylo ale již výše upřesněno, druhá možnost je samozřejmě podmíněna tím, že příjemce souhlasil s použitím daňového dokladu v elektronické podobě. A úplně na závěr – nepříjemného či rebelujícího zákazníka (např. když bezdůvodně odmítá elektronické doklady) nemusí dodavatel obsloužit, kupní smlouva je dohodou obou stran…