K problematice rozhodování o přiznání jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem

Dosavadní přístup ministerstva zdravotnictví 

Z dosavadní praxe vyplynul jeden závažný poznatek a to, že při rozhodování o přiznání či zamítnutí odškodnění není přihlíženo ke všem v žádosti uvedeným okolnostem. Tato skutečnost je, do určité míry, ovlivněna i faktem, že při koncipování zákona nebylo patřičně zohledněno, že protiprávní sterilizace se většinou týkaly osob sociálně vyloučených nebo sociálním vyloučením ohrožených, zejména Romů. Tato skutečnost našla výraz i v dikci vyhlášky ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČSR, kterou se prováděl zákon o sociálním zabezpečení.[1] Zmíněná vyhláška upravovala zvláštní peněžitý příspěvek a věcnou dávku vyplácenou právě osobám, které se podrobily lékařskému zákroku podle zvláštních předpisů v zájmu zdravé populace a k překonání nepříznivých životních poměrů rodiny.

Posouzení protiprávnosti sterilizace – argumentace v žádostech o odškodnění

Pokud žadatelky o odškodnění za protiprávní sterilizaci v dokumentaci nemají žádost o sterilizaci a podepsaný informovaný souhlas, s velkou pravděpodobností jim je ministerstvem zdravotnictví vyhověno. V naší praxi ale převládají případy, kdy zdravotní dokumentace obsahuje podepsanou žádost o sterilizaci, podepsaný informovaný souhlas, případně ještě prohlášení na Protokolu z jednání sterilizační komise, kde dotyčná osoba svým podpisem stvrzuje, že byla seznámena s charakterem a důsledky sterilizace, s tím, že ví o nevratnosti zákroku a o tom, že nebude moci mít v budoucnu děti.

V takových případech je důležité náležitě popsat veškeré okolnosti související s žádostí o sterilizaci, informovaným souhlasem, případně dalšími dokumenty podepsanými žadatelkou o odškodnění. Je to pak jediná cesta, jak prokázat, že se jednalo o protiprávní sterilizaci ve smyslu § 3 odst. 1, tedy, že  žádost o sterilizaci, souhlas, případně prohlášení byly podepsány za takových okolností, jež vylučují nebo vážně narušují svobodu a prostotu omylu daného úkonu.

Nedostatky při rozhodování o oprávněnosti žádostí

Jako velmi problematické se z dosavadního přístupu ministerstva při rozhodování o žádostech ukazuje velmi formalistní přístup, striktní / rigidní vycházení z dikce zákona. Nejsou tak brány v potaz všechny okolnosti konkrétních případů a není tak objektivně vyhodnoceno, zda úkon žadatelky byl skutečně plně svobodný a prost omylu.

Vedle konkrétních skutečností souvisejících s hospitalizací a pobytem konkrétní žadatelky ve zdravotnickém zařízení, které zákrok, sterilizaci provedlo, jsou to i specifika vztahující se k osobě žadatelky. Jedná se zejména o specifika související s tím, z jaké sociální  skupiny, žadatelka pochází, o jaký se jedná ročník (historické konsekvence z pohledu vzdělání, osvěty, napojení na společnost apod.). 

Pro lepší ilustraci je možné uvést příklady z praxe.

Příklad konkrétních skutečností souvisejících s hospitalizací a pobytem konkrétní osoby ve zdravotnickém zařízen

Žena byla hospitalizována v 00:59 hodin, ve 39 týdnu těhotenství pro odtok plodové vody v 00:30 hodin jako rodící; ze zdravotních důvodů bylo indikováno ukončení těhotenství císařským řezem;  v den hospitalizace byla sepsána žádost o sterilizaci a podepsán Informovaný souhlas pacientky s operačním výkonem – sterilizace; protokol z jednání sterilizační komise nebyl datován; ve stejný den, v době od 02:00 do 02:40 hodin byl proveden císařský řez a současně i sterilizace.

Mezi časem přijetí pacientky a začátkem operačních úkonů byl časový úsek od 00:59 do 2:00, tedy 1 hodina, během této hodiny byla založena dokumentace, sepsána žádost o sterilizace, podepsán informovaný souhlas a sešla se sterilizační komise; 

Příklad specifik vztahujících se k osobě žadatelky

Žena pocházela ze Slovenska z oblasti Komárna, absolvovala 8 tříd zvláštní školy; tuto skutečnost doložila potvrzením z dotyčné školy; dosud má problémy se psaním, čtením i pochopením psaného textu dokumentace obsahovala; zdravotní dokumentace však obsahovala Žádost o sterilizaci, podepsaný Informovaný souhlas, podepsané prohlášení na Protokolu z jednání sterilizační komise; po celou dobu měla za to, že veškeré formality, které po ní byly požadovány, souvisí výhradně se zákrokem, pro který byla hospitalizována a to provedení ITP.

Ministerstvo ve svém zamítavém rozhodnutí zdůraznilo, že právní řád počítá s průměrně rozumnou osobou, přičemž zdravotnická dokumentace … neobsahuje ani náznak pochybností o tom, že by nebylo možné se domluvit s pacientkou, že by neovládala jazyk (což ani s ohledem na narození žadatelky ve společném státě Čechů a Slováků nelze ani předpokládat), že by podaným informacím ústní formou nerozuměla apod.

V příkrém kontrastu s tím, jak ministerstvo nezohledňuje dříve zmíněná specifika a veškeré objektivní skutečnosti, je přístup ministerstva při vyhodnocování skutečností vyplývajících z dokumentace, u kterých ministerstvo pracuje často s předpokladem či domněnkou. Jako příklad lze uvést situaci, kdy v dokumentaci není doložena žádost o sterilizaci, ale ministerstvo dovozuje, na základě protokolu o jednání sterilizační komise, že žádost o sterilizaci musela být podána. Dalším příkladem je zápis ve zdravotní dokumentaci: „Pohovor a poučení provedl“ s připojeným razítkem a podpisem lékaře. Tento zápis ministerstvu stačí pro tvrzení, že pacientka byla plně a řádně poučena o charakteru zákroku – sterilizace a jeho důsledcích. Navíc ministerstvo, odkazuje na ustanovení  zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966.[2] Ministerstvem citované ustanovení však hovoří o „vyšetřovacích a léčebných výkonech“. Sterilizace však není ani vyšetřovací, ani léčebný výkon.

Naplňování cíle zákona č. 297/2021 Sb.

Zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem, jednoznačně stanoví, že na řízení o přiznání nároku se použije správní řád, pokud tento zákon nestanoví jinak.[3]

Ministerstvo zdravotnictví o žádostech rozhoduje ve správním řízení. Jedná se tedy o řízení, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.[4] Správní orgán má dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem  a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Jako na veřejný zájem, v kontextu odškodňování protiprávních sterilizací, lze nahlížet na cíl zákona 297/2021 Sb., jimž je převzetí odpovědnosti státu za dříve způsobené zásahy do základních lidských práv. Ochota státu oběti těchto činů odškodnit, projevená v podobě přijetí zákona, může být chápána jako skutečné převzetí odpovědnosti za dřívější porušování lidských práv. Zákon směřuje k posílení ochrany práv skupin znevýhodněných na základě rasového či etnického původu, pohlaví, zdravotního postižení a dalších diskriminačních znaků, které se v minulosti mohly snadněji stát oběťmi protiprávních sterilizací.[5]

Správní uvážení (diskreční pravomoc) je důležitou složkou interpretace a aplikace norem správního práva. Podstatou správního uvážení je možnost orgánů veřejné správy po zvážení všech možných okolností zvolit jedno z možných řešení, které jim konkrétní právní norma nabízí.  Je spojováno se správním řízením ve smyslu části II. a III. správního řádu, správní orgán jej však může užít i mimo něj. Správní uvážení může nastat podle situace, jak v podmínkách a okolnostech jednotlivých právem předvídaných situacích, tak v samotných zákonem stanovených právech a povinnostech vyplývajících z příslušné právní úpravy. Nejčastěji tedy správní orgán řeší použitím institutu správního uvážení otázku, zda nebo otázku jak v konkrétní situaci postupovat.[6] 

Závěr

Domnívám se, že dosavadní přístup ministerstva zdravotnictví, zřejmý i z odůvodnění zamítavých rozhodnutí, kdy vychází rigidně z příslušných ustanovení, jak právních předpisů dříve platných, tak samotného zákona 297/2021 Sb., nebere na zřetel okolnosti jednotlivých případů a nepracuje s realitou, kdy značná část protiprávně sterilizovaných osob byly osoby sociálně vyloučené, případně sociálním vyloučením ohrožené, s nedostatečným vzděláním a nedotčené osvětovou činností. Přitom se jedná o skutečnosti, které souvisí se stavem tehdejší společnosti a státní politiky. Nereflektování tohoto v konečném důsledku působí jako přebírání, případně schvalování tehdejších praktik. (Tehdejší politika “Regulace a ozdravení populace”). Osoby žádající o odškodnění, které již v minulosti prožily hluboké trauma spojené s protiprávní sterilizací, tak v podstatě prožívají nové trauma spojené s pocitem opakované nespravedlnosti a neochoty státu vyrovnat se s minulostí. 

Vůle státu vyrovnat se s minulostí a křivdami působí ve světle dosavadní praxe ministerstva značně iluzorně. Nejen z pohledu zákona a Důvodové zprávy, zpracované v souvislosti s jeho předkládáním, ale i z hlediska morálního, je potřeba, aby proces odškodňování za protiprávní sterilizace skutečně odrážel a naplňoval účel a cíl zákona. Nejvyšší správní soud[7] zdůrazňuje závěry rozsudku ESLP ve věci V. C. proti Slovensku, podle nichž je nezákonná sterilizace porušením čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy vystavením nelidskému a ponižujícímu zacházení. …. Je obecně třeba postupovat citlivě s ohledem na situaci žadatelek. Správní orgány by jim proto měly vycházet maximálně vstříc, a to tím spíše, že na jim způsobené újmě má zásadní podíl stát, který se svá pochybení snaží alespoň do jisté míry odčinit. Řízení o žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem proto musí zaručovat účinný prostředek nápravy. 

Uplatnění nároku osobami sterilizovanými v rozporu s právem nemůže být pro dotčené osoby další špatnou zkušeností se státem, systémem, nesmí opakovaně vyvolávat pocit nezájmu a nespravedlnosti.