Bohužel v praxi nastávají i případy, kdy konflikt rodičů je takové intenzity, že se neshodnou ani na potřebě provést vyšetření potřebná pro posouzení vhodnosti či nevhodnosti odkladu, a může nastat problém v zajištění potřebných podkladů. I tuto situaci lze však řešit.
Podklady pro rozhodnutí o odkladu povinné školní docházky
Ředitel školy může odložit dítěti začátek povinné školní docházky o jeden školní rok, pokud dítě není tělesně nebo duševně přiměřeně vyspělé, a to na základě žádosti zákonného zástupce dítěte doložené:
- doporučujícím posouzením příslušného školského poradenského zařízení a
- posouzením odborného lékaře nebo klinického psychologa,
jak vyplývá z ustanovení § 37 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“).
Nutným podkladem je předně posouzení příslušného školského poradenského zařízení, obvykle bývá toto v praxi označováno jako „vyšetření školní zralosti“. Podrobnosti upravuje § 5 a 6 vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních (dále jen „vyhláška MŠMT“). V souladu s touto úpravou platí, že:
- ke zjišťování speciální připravenosti žáků se zdravotním postižením na povinnou školní docházku je věcně příslušné speciálně pedagogické centrum jako typ školského poradenského zařízení, a
- v ostatních případech (tj. v případech dětí bez zdravotního postižení) je ke zjišťování připravenosti dětí na povinnou školní docházku věcně příslušná pedagogicko-psychologická poradna jako typ školského poradenského zařízení.
Na tomto místě je vhodné doplnit, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost zákonného zástupce obrátit se na školské poradenské zařízení v určitém územním obvodu. Zákonný zástupce se tak může obrátit kterékoli věcně příslušné školské poradenské zařízení zapsané v rejstříku škol a školských zařízení[1].
Dalším potřebným dokladem je pak posouzení klinického psychologa nebo odborného lékaře. Osoba klinického psychologa je zřejmá, v praxi se vyskytly nejasnosti ohledně pojmu odborný lékař, kdy k tomuto bylo vydáno stanovisko Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.[2] Dle tohoto stanoviska může být odborným lékařem způsobilým posoudit zdravotní stav dítěte pro účely odkladu povinné školní docházky v konkrétním případě rovněž dětský lékař nebo praktický lékař pro děti a dorost, a to zejména v situacích, kdy k doporučení odložení začátku povinné školní docházky dojde z důvodu celkové tělesné nezralosti, častého onemocnění apod. Za situace, kdy je dítě v lékařské péči především z důvodu jiných zdravotních obtíží, je spíše vhodné, aby takové posouzení provedl ten odborný lékař se specializací v dané oblasti (např. alergolog, neurolog, kardiolog atd.). Toto stanovisko ministerstva bylo sice vydáno za dřívější úpravy zákona o zdraví lidu, přesto je však možné dle mého názoru z tohoto výkladu nadále vycházet, a to zejména při zohlednění účelu právní úpravy. Je zcela logické, aby se k připravenosti žáka a případných rizicích vyjadřoval lékař, který je schopen se k tomu vyjádřit a dětský ošetřující lékař je jistě vhodnou osobou v případech, kdy k zapojení specialisty není důvod.
Rozhodnutí o odkladu povinné školní docházky je pak v případě ředitelů škol zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí samostatným správním rozhodnutím ve smyslu § 165 odst. 2 písm. c) školského zákona[3].
Postup při zajištění potřebných podkladů při neshodě rodičů
Za této situace by se zdálo logické, že rodiče s rozdílným názorem na odklad obrátí na příslušné odborníky a vyžádají si jejich posouzení. V případě nadále trvající neshody mohou zahájit řízení o odkladu, toto přerušit a zahájit řízení o rodičovské neshodě (podrobně je tento postup popsán v mém dřívějším článku[4]), kde budou argumentovat s odkazy na doporučení odborníků a soud jejich argumenty posoudí.
Bohužel v některých případech je spor natolik vyhrocený, že jeden z rodičů není ochoten spolupracovat nebo dokonce odmítá umožnit i vyšetření dítěte, buď poradnou nebo lékařem, případně kýmkoli.
Dle mého názoru nelze mít za to, že by existovala povinnost poradny nebo lékaře si vyžádat souhlas obou zákonných zástupců. Je sice pravdou, že dříve byla nutnost souhlasu v zákoně o zdravotních službách, avšak tato byla zrušena právě i s ohledem na obtížné získávání souhlasu obou rodičů a na obtíže s posuzováním obsahu právního vymezení zdravotních služeb, na které se nutnost souhlasu obou vztahovala[5].
Při posuzování potřeby souhlasu obou rodičů v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti je tak třeba vycházet z obecného ustanovení § 877 občanského zákoníku[6], dle kterého soud rozhoduje neshody rodičů v záležitosti, která je pro dítě významná. Ustanovení § 876 odst. 1 občanského zákoníku sice předpokládá, že rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě, avšak jde o zásadu adekvátního postupu rodičů a rozpor s touto zásadou řeší soud pouze v případě záležitostí pro dítě významných. V ostatních věcech není dána pravomoc soudu spory rodičů rozhodovat.
Je zcela nepochybné, že odklad sám o sobě je významnou záležitostí a souhlasu obou rodičů je k němu potřeba, neboť odklad má zásadní vliv na život dítěte. Naopak vyšetření školní zralosti či jeho zdravotního stavu dlouhodobé dopady nemá, jde o zjištění důležitých skutečností, které pak umožňují rodičům (případně soudu) o odkladu kvalifikovaně rozhodnout. Z hlediska významu pouhého provedení těchto vyšetření pro život dítěte tak je zcela logické, že může být provedeno bez souhlasu obou rodičů. Při aplikaci opačného výkladu by bylo třeba soudní řízení vést k jakýmkoli banálním záležitostem (např. rentgenu, vyšetření zraku či vyšetření zdravotní způsobilosti pro školní výlet), což je absurdní a v praxi by vedlo k naprostému zahlcení justičního systému. Rovněž nepovažuji za vhodné ani jít cestou jmenování opatrovníka, který by zastupoval dítě místo rodičů z důvodu kolize zájmů, kdy k tomuto nejsou naplněny zákonné důvody.
Z hlediska poradny či lékaře často nastává situace, kdy jedná s nimi pouze jeden rodič a stanovisko druhého rodiče jim není známo. V takových případech je daný odborník v souladu s ustanovením § 876 odst. 3 občanského zákoníku v dobré víře, že rodič jedná se souhlasem druhého rodiče, a to až do doby, kdy se dozví informace o jiném stavu věci. Odborník není povinen zjišťovat aktivně stanovisko druhého rodiče, je však případně povinen zohlednit informace, které se k tomu dozví.
Pro odborníka pak může být složitá situace, pokud je mu znám nesouhlas druhého rodiče, nebo dokonce mu druhý rodič hrozí právními postihy, pokud by vyšetření provedl. I za této situace však zastávám názor, že poradna či lékař vyšetření provést mohou pouze se souhlasem jednoho rodiče, a to s ohledem na výše popsané odůvodnění. Nejde o významnou záležitost dítěte a nahrazování souhlasu druhého rodiče soudem k samotnému vyšetření je nesmyslné. Navíc vyšetření mají v souladu se zákonem provádět odborníci. U těch je na místě předpokládat, že od provádění vyšetření upustí v případě mimořádných okolností na straně dítěte, které by svědčily o rizicích negativního dopadu vyšetření na dítě.
Problém může nastat také v situacích, kde jeden z rodičů si vyšetření nepřeje a druhý fakticky nemá možnost vyšetření zajistit, obvykle z důvodu omezeného styku s dítětem. Za takové situace je pak skutečně nezbytné věc řešit soudní cestou, kdy dle mého názoru je třeba zahájit řízení o nahrazení souhlasu s odkladem a současně podat návrh na předběžné opatření, ukládající pečujícímu rodiči povinnost zajistit dítěti potřebná vyšetření. Teoreticky pak je možné zvážit postup dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí a u ohrožených dětí dosáhnout vyšetření za součinnosti OSPOD.
Informační povinnost a odpovědnost rodičů
V souladu s výše uvedeným je třeba zdůraznit ještě další aspekt situace, a to je existence vzájemné informační povinnosti rodičů dle § 890 občanského zákoníku. Rodiče jsou si povinni vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů. Do této kategorie vyšetření ke školní zralosti nepochybně spadá. Pokud tedy dojde k tomu, že je vyšetření pro účely odkladu (ať již u poradny, lékaře, či klinického psychologa) provedeno bez vědomí nebo bez souhlasu jednoho z rodičů, je druhý povinen ho o absolvování vyšetření a výsledcích informovat. V rámci této informační povinnosti je na místě předat i příslušné zprávy odborníků. Povinnost informovat může být sporná v případech, kdy neinformovaný rodič dlouhodobě neprojevuje o dítě zájem či není dosažitelný.
Na závěr pak znovu doplním doporoučení, aby se rodiče by snažili jednat ve shodě a domluvit se alespoň na provedení vyšetření, když mají rozdílný názor na doklad. Výše popsané spory zatěžují dítě, které při zvažování odkladu je v nelehké životní situaci a potřebuje podporu, nikoli další zátěž od rodičů.
[1] Viz Stanovisko č. 12 Právních výkladů Ministerstva školství a mládeže a tělovýchovy: K rozhodování ředitele základní školy o odkladu povinné školní docházky.
[2] Viz Stanovisko č. 5 Právních výkladů č. 1/2005 Ministerstva školství a mládeže a tělovýchovy: K pojmu "odborný lékař" pro účely zákona č. 561/2004 Sb.
[3] Viz Stanovisko č. 12 Právních výkladů Ministerstva školství a mládeže a tělovýchovy: K rozhodování ředitele základní školy o odkladu povinné školní docházky.
[4] Viz Neshoda rodičů ve věci vzdělání nezletilého dítěte II. část: Odklad povinné školní docházky.
[5] Viz zákon č. 66/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, a důvodová zpráva k němu..
[6] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Diskuze k článku ()