Institut střídavé výchovy byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 91/1998 Sb., novelizující tehdy platný a účinný zákon o rodině, když (mimo jiné) změnil § 26 odst. 2 tak, že “Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“ Ačkoli střídavá výchova se konečně stala legislativně výslovně vymezenou možností způsobu uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi, nepředstavovala tato novela naprosté novum, neboť již v této době soudy střídavou výchovu nevylučovaly a jako takovou ji i nezřídka kdy uplatňovaly. V této souvislosti považuji za nezbytné uvést, že úpravu střídavé péče převzal do svého znění i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.[2][1]
Následná praxe však ukázala, že střídavá výchova není českými soudy využívána příliš často. Na vině jsou mnohdy zejména velmi špatné vztahy mezi rodiči nezletilých dětí, kdy v souladu s judikaturou Ústavního soudu by „rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.“ Opomíjet nelze taktéž zavedený usus svěřování nezletilého dítěte do péče matky, který byl v českém právním prostředí po dlouhou dobu pevně zakotven a jenž se v posledních letech vlivem neutuchajících aktivit, především otců, pozvolna dává na ústup. V praxi se tak střídavá výchova uplatňuje de facto zejména v případech, kdy se na ní rodiče nezletilého dítěte dohodnou a o tuto projevují zájem, jsou schopni vzájemné komunikace a kooperace alespoň na nezbytné úrovni a opatrovnický soud zároveň shledá, že jsou oba schopni jeho řádné výchovy. Ačkoli by soudy měly hrát aktivní roli při překlenutí sporů a neshod mezi rodiči za účelem dosažení stabilního rodinného zázemí pro nezletilé děti, nezbývá na tuto klíčovou úlohu opatrovnických soudů mnoho prostoru a role soudů v tomto směru nezřídka kdy pozbývá patřičného významu.[3]
Ústavní soud nicméně již v minulosti popřel názor o tom, že “… absence kvalifikované komunikace mezi rodiči - tedy neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem – je (tedy vždy) překážkou střídavé výchovy. Při platnosti uvedené premisy … by tedy k eliminaci střídavé výchovy postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem. V takovém případě by šlo ve své podstatě o zneužití postavení rodiče (výlučně) vychovávajícího dítě, o zneužití jeho základního práva vychovávat své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny.“[4]
K rozhodujícímu závěru ohledně institutu střídavé péče a jeho uplatňování ve vztazích mezi rodiči a nezletilými dětmi dospěl Ústavní soud až nálezem ze dne 26. května 2014. Ústavní soud zde mimo jiné stanovil, že „v případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, který vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Obecné soudy tak nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči.“ Ústavní soud tímto opětovně zdůraznil především zájem nezletilých dětí, kdy tento je nutno chápat zejména jako právo dítěte na péči obou rodičů, potřebným předpokladem jsou však (mimo jiné) též kvalita výchovného prostředí a vzájemné citové vazby.[5]
Ústavní soud však nezůstal u (pouhého) konstatování přednostního uplatňování střídavé péče před ostatními formami péče o nezletilé, když nálezem již ze dne 30. května 2014 stanovil, že „z ústavněprávního hlediska neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte.“[6]
Na první pohled nenápadné nálezy Ústavního soudu však ve skutečnosti představují značný průlom do rodinně právních vztahů aktuálních i potencionálních budoucích účastníků řízení ve věcech opatrovnických. Z hlediska českého právního prostředí je žádoucí vidět v těchto nálezech velký krok směrem k překlenutí stereotypu péče o dítě jedním rodičem a absolutní zaměření pozornosti na zájem nezletilých dětí nad výhodami, resp. nevýhodami té které úpravy poměrů pro rodiče. Pro ně budou mít uvedené nálezy Ústavního soudu důsledky především v tom smyslu, že budou nuceni i přes mnohdy nemalé rozpory mezi sebou najít způsob vzájemného dialogu a tomuto přizpůsobit následnou existenci a fungování vzájemných vztahů, a to v mnohem větším měřítku než doposud. Střídavá péče bude do budoucna nařizována i přes nesouhlas rodičů nezletilých dětí, pakliže budou splněny výše vyjmenované požadavky. Skutečnost, že nedostatek souhlasu rodičů se střídavou péčí by neměl být překážkou jejího uplatnění, lze ostatně a contrario dovodit i ze znění ust. § 907 odst. 1 in fine nového občanského zákoníku, neboť zde zákon výslovně předpokládá souhlas rodičů, má-li být svěřeno dítě do společné péče.
Nemalá změna se však týká i opatrovnických soudů. Vzhledem k právnímu názoru Ústavního soudu v uvedených nálezech se dá očekávat, že budou do budoucna hrát zásadní roli při usměrňování a uklidňování situací uvnitř rodinných vazeb, ve snaze nalézt vhodný komunikační kanál mezi jednotlivými účastníky. Dá se zároveň předpokládat, že vzroste role rodinných, resp. rozvodových mediací, jejich účelem bude především řešení konfliktů a napomáhání plánování vlastního řešení konfliktů vzniklých ve vzájemném soužití členů rodiny za pomoci kvalifikovaného prostředníka.[7] V neposlední řadě nesmí být též opomenuta role orgánů sociálně-právní ochrany dětí, jejichž ingerence do soudního řízení by se měla patřičným způsobem znásobit, hlavně z důvodu zajišťování a prosazování zájmů nezletilých dětí, na nichž je třeba bezpodmínečně trvat. Tedy i orgány sociálně-právní ochrany dětí by měly představovat významný prvek usilující o nastolení takových podmínek mezi účastníky řízení, které by střídavou péči nevyloučily.
Průběh soudního řízení v opatrovnických věcech se tak v tomto směru přesune zejména do roviny zjišťování případných překážek střídavé péče, kterou budou muset obecný soud a účastníci řízení nesouhlasivší s jejím stanovením prokázat. Vzhledem k důrazu kladenému na zájem nezletilého dítěte se bude muset jednat o důvody zásadní natolik, aby střídavou péči zcela vyloučily.[8]
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že se opatrovnická řízení dočkají v následujících měsících patřičných změn. Na kolik však budou opatrovnické soudy a další orgány a instituce zasahující do řízení o úpravě poměrů schopny a ochotny tyto změny reflektovat ukáže pouze čas a v neposlední řadě též sami rodiče nezletilých dětí, kteří budou o střídavou péči, resp. její vyloučení, usilovat.
Rozh. Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.3.1997, sp.zn.Nc 41/95[1]
§ 907 nového občanského zákoníku[2]
I. ÚS 48/04,[3]
I. ÚS 266/10, I. ÚS 2661/10[4]
I. ÚS 2482/13[5]
I. ÚS 1506/13[6]
Lenka Holá a kol.: Rodinná mediace v České republice. Leges 2014[7]
I. ÚS 2482/13[8]
Diskuze k článku ()