V občanském právu se však setkáváme rovněž s lhůtami a dobami, jež se počítají v čase nazpět. Cílem tohoto článku je formulovat koherentní soubor normativních závěrů pro počítání zpětně plynoucích lhůt. Pro mou argumentaci je stěžejní premisa, že smyslem lhůt běžících nazpět je vytvořit osobě, jež je lhůtou chráněna, dostatečný časový úsek pro reakci na jednání jiného subjektu. Z tohoto východiska lze dovodit, že je-li počátek zpětně plynoucí lhůty počítané podle dní (nebo delších časových jednotek) vázán na určitou událost, začíná tato lhůta plynout chronologickým koncem dne předcházejícího dni, kdy k rozhodné události došlo. Pro zachování lhůty je nezbytné, aby byl právně relevantní čin, který má konci lhůty předcházet, vykonán ještě před začátkem posledního (chronologicky prvního) dne takové lhůty. Lhůta vymezená podle hodin, která se odvíjí od stanovené skutečnosti, pak počíná běžet chronologickým koncem hodiny předcházející hodině, v níž došlo k okolnosti rozhodné pro počátek jejího běhu. K jejímu zachování je zapotřebí uskutečnit příslušný čin před koncem hodiny chronologicky předcházející poslední (chronologicky první) hodině takové lhůty. Připadá-li konec zpětně počítané lhůty na sobotu, neděli či svátek, neodsouvá se na předcházející ani následující pracovní den.
Úvod
Občanský zákoník obsahuje v § 605–608 pravidla, jež upravují počítání lhůt a dob. Tato pravidla jsou přitom primárně konstruována pro lhůty a doby, jež se v čase počítají smě rem dopředu. Ačkoli jsou však lhůty a doby počítané vpřed nesrovnatelně častější, setkáváme se v občanském právu obecně i v občanském zákoníku samotném se lhůtami a do bami, jež se počítají v čase nazpět. Nacházíme je kupříkladu v úpravě svolání členské schůze spolku a rozhodování o přeměnách spolků, nadací či nadačních fondů, ale též v ustanoveních o výpovědi, nájmu a pachtu, zájezdu, tiché společnosti nebo pojištění. Všechna zmíněná pravidla předepisují, aby bylo cosi učiněno s určitým minimálním časovým odstupem před stanoveným datem.[8][7][6][5][4][3][2][1]
V nepřítomnosti norem, jež by upravovaly počítání lhůt a dob plynoucích nazpět, je nutno vyplnit mezeru v zákoně analogickým využitím ustanovení co do obsahu a účelu nejbližších. Těmi jsou nepochybně ustanovení o lhůtách a dobách počítaných směrem vpřed. Odlišný účel lhůt a dob plynoucích zpětně nás však nutí položit si otázku, nakolik je nezbytné obsah § 605–608 přizpůsobit specifické povaze zpětně počítaných lhůt a dob, a zdali není dokonce namístě použití některých pravidel o lhůtách a dobách běžících na před na lhůty a doby počítané zpětně zcela vyloučit. Základním východiskem může být v zahraničí vyslovovaná myšlenka, že zpětně plynoucí lhůty se počítají zrcadlově (spiegelbildlich) ke lhůtám běžícím napřed. Tuto premisu je nicméně zapotřebí obsahově kon kretizovat a její jednotlivé implikace hodnotově prověřit, neboť samotná symetričnost počítání lhůt vpřed a nazpět negarantuje teleologicky uspokojivé výsledky.[10][9]
O lhůtách a dobách
Samotnému výkladu je nezbytné předřadit poznámku terminologickou. Občanský záko ník rozlišuje lhůty a doby. Lhůtou rozumí časový úsek, v jehož průběhu může strana uskutečnit právně významný projev vůle, zejména uplatnit právo u druhé strany, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, a jehož uplynutím nastupuje právní následek, pokud zmíněný projev vůle učiněn nebyl. Doba je naproti tomu časový úsek, s jehož koncem nastává právní následek bez dalšího, aniž by pro vyvolání tohoto právního následku bylo zapotřebí zvláště projevit vůli a aniž je významné, zda v průběhu doby strana určitým způsobem jednala, čili nic. O vhodnosti a potřebnosti rozlišování mezi lhůtami a dobami nejsem přesvědčen, uvedená distinkce nicméně v českém občanském právu existuje a není možné ji ignorovat.[12][11]
V následujícím výkladu se zaměřím toliko na lhůty. Tento krok přináší výhody nejen v podobě větší jazykové úspornosti, ale též v rovině argumentační. Některá z pravidel o počítání lhůt obsažených v § 605–608 o. z. totiž svým obsahem nejlépe odpovídají situaci, kdy je časový úsek stanoven k právně relevantnímu jednání, a má tedy v duchu konvence zavedené občanským zákoníkem charakter lhůty. Zacílení výkladu na lhůty tak umožňuje snáze uchopit smysl jednotlivých pravidel počítání času.[14][13]
I ty části občanskoprávní úpravy počítání času, jež teleologicky konvenují povaze lhůt, se nicméně z rozhodnutí zákonodárce vztahují i na počítání dob. Vzhledem k identické mu obsahu právní úpravy běhu lhůt a dob jsou tudíž interpretační závěry vyslovené ve vztahu ke lhůtám přenositelné rovněž na doby bez nutnosti zdůrazňovat to při každém užití výrazu „lhůta“. Rozdíly mezi počítáním lhůt a dob vznikají pouze při aplikaci § 607 o. z., jenž cíleně omezuje svou použitelnost na lhůty. Domnívám se však, že toto pravidlo se na časové úseky počítané zpětně vůbec neužije. Mezi zpětně běžícími lhůtami a dobami tak podle zde zastávaného náhledu nevyvstává ve způsobu počítání žádná odlišnost. Pokládám proto za legitimní provést výklad počítání zpětně plynoucích lhůt a takto dosažené závěry následně přenést i na zpětně počítané doby.[15]
Zpětně plynoucí lhůty určené podle dnů, týdnů, měsíců a let
V pravidlech, jimiž občanský zákoník upravuje počítání běhu lhůt určených podle dní, týdnů, měsíců či let, se implicitně promítá hodnotové rozhodnutí zákonodárce ve pro spěch tzv. občanského či civilního počítání času (Zivilkomputation, computatio civilis), tedy koncepce, podle níž se tyto lhůty zásadně počítají v celých dnech, běžících od půl noci do půlnoci. Lze to vyvodit z pravidel obsažených v § 605 o. z., která jako se základní jednotkou počítání lhůt pracují se dny, a a contrario rovněž z pravidla zavedeného v § 608 o. z., jež předpokládá počítání přirozené (Naturalkomputation, computatio naturalis) – odvíjející počátek lhůty od konkrétního okamžiku určeného zpravidla hodinou a minutou, případně i vteřinou – toliko pro lhůty vyměřené podle kratších časových jednotek, než jsou dny.[20][19][18][17][16]
Civilní počítání času se zdůvodňuje praktickými ohledy. Zjistit zcela přesný čas roz hodné události v rámci dne může být obtížné, přestože půjde z hlediska zájmů stran zpra vidla o otázku podružnou. Aplikace civilní metody počítání času tedy zjednodušuje stanovování počátku (a konce) běhu lhůty, neboť odstraňuje nutnost vyšetřovat – z hlediska hospodářského povětšinou málo podstatný – přesný čas rozhodné události. Tato argumentace musí u lhůt, které se počítají v čase nazpět, platit stejně jako u lhůt, jež plynou vpřed. Civilní metoda počítání času je tak aplikovatelná i na lhůty určené podle dnů, týdnů, měsíců a let, které se odvíjejí zpětně.[22][21]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 2/2024. Pokračování je dostupné zde.
§ 249 odst. 1, § 250 odst. 1 o. z.[1]
§ 278, § 279 odst. 1, § 292 odst. 1, § 293 odst. 1 o. z.[2]
§ 386 odst. 1, § 387 odst. 1, § 393 odst. 1, § 400 odst. 1 o. z.[3]
§ 1999 odst. 1 o. z.[4]
§ 2260 odst. 2, § 2261, § 2338 o. z.[5]
§ 2532 odst. 2, § 2536 odst. 1, § 2539 odst. 3 o. z.[6]
§ 2754 odst. 1 o. z.[7]
§ 2803 odst. 2 o. z.[8]
§ 10 odst. 1 o. z. Shodně viz pro německé právo např. ELLENBERGER, J. In: PALANDT, O. (Hrsg.). Bürgerliches Gesetzbuch. 75. Auflage. München: Verlag C. H. Beck, 2016, § 187, marg. č. 4, DEPPENKEMPER, G. In: PRÜTTING, H. – WEGEN, G. – WEINREICH, G. (Hrsg.). Bürgerliches Gesetzbuch: Kommentar. 11. Auflage. Köln: Luchterhand, 2016, § 187, marg. č. 3, a usnesení Spolkového soudního dvora (dále též „BGH“) ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. XII ZB 427/11. Ve specifickém kontex- tu počítání lhůty pro svolání valné hromady kapitálové obchodní společnosti viz shodně i ŠUK, P. In: ŠTENGLOVÁ, I. – HAVEL, B. – CILEČEK, F. – KUHN, P. – ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, § 184, marg. č. 23, a § 406, marg. č. 31.[9]
Srovnej např. AICHBERGER-BEIG, D. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. (Hrsg.). Kommentar zum All gemeinen bürgerlichen Gesetzbuch: ABGB §§ 897 bis 916. 3. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2011, § 902, marg. č. 28.[10]
Důvodová zpráva k § 600 až 608 o. z., TÉGL, P. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, § 604, marg. č. 1–5, ZUKLÍNO- VÁ, M. In: ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I, Obecná část (§ 1 až 654). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1443, LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 604, marg. č. 2, a § 605, marg. č. 5, BODEČKOVÁ, J. In: PET- ROV, J. – VÝTISK, M. – BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, § 605, marg. č. 1. Výmluvné vylíčení důvodů, pro něž bylo rozlišení mezi dobami a lhůtami zavedeno, podávají KNAPPO- VÁ, M. – TÉGL, P. – ELIÁŠ, K. In: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek, § 1–487. Praha: Linde, 2008, s. 410–411.[11]
Snaha udržovat rozdíl mezi lhůtami a dobami se jeví neúčelná již proto, že z českého jazyka nelze snadno eliminovat užívání pojmu „doba“ v odlišných významech, než je „časový úsek, jehož uplynutím bez dalšího nastává právní následek“. Sám občanský zákoník na mnoha místech obsahuje věty jako „[...] mělli věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení [...]“ (§ 1396 odst. 2 o. z.), kde výraz „doba“ neoznačuje interval, nýbrž okamžik, jak si všímá Tégl (TÉGL, P. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení, § 604, marg. č. 3). Odlišení lhůt a dob je však především možné pokládat za zbytné. Úprava počítání těchto časových úseků v občanském zákoníku se totiž rozchází jen v jednom ohledu: na lhůty se, na rozdíl od dob, použije pravidlo o přesunutí konce lhůty připadajícího na sobotu, neděli či svátek na nejblíže následující pracovní den (§ 607 o. z.).[12]
Právní řády blízké právu českému si proto zpravidla plně vystačí s jednotným pojmem „lhůty“ a stejného důsledku dosahují jednoduše tím, že aplikační rozsah pravidla o odsunutí konce připadajícího na svátek omezují na lhůty, v nichž má být učiněn projev vůle nebo poskytnuto plnění [viz § 193 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetz buch, dále jen „BGB“) a § 903 rakouského všeobecného občanského zákoníku (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „ABGB“), srovnej též čl. 1.12 Principů mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT (UNIDROIT Principles of Inter national Commercial Contracts, dále jen „PICC“), který podobné omezení výslovně nezakotvuje, ale literatura je přesto dovozuje výkladem, např. VOGENAUER, S. In: VOGENAUER, S. (ed.). Commentary on the UNIDROIT Principles of Inter national Commercial Contracts (PICC). Second edition. Oxford: Oxford University Press, 2015, čl. 1.12, marg. č. 7].
Dodržování dichotomie lhůt a dob pisatele, který se zabývá úpravou běhu obou těchto časových úseků, nutí ke zdvojování prostého „lhůta“ na „lhůta a doba“, jež se v delším textu stává obtížně snesitelným.[13]Ohledně zdůvodnění právě uvedeného stanoviska viz část 2.4.[15]
§ 605–607 o. z.[16]
K civilnímu počítání času viz v česky psané literatuře např. SEDLÁČEK, J. In: ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§§ 859 až 1089). Reprint. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 253, KRČMÁŘ, J. Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná. Reprint. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 211–212, a MAYR-HARTING, R. Soustava občanského práva I. Reprint. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 134–135. V rakouském a německém právu srovnej pak kupř. BYDLINSKI, P.Bürgerliches Recht. Band I, Allgemeiner Teil. 5. Auflage. Wien: Springer, 2010, marg. č. 3/29, REPGEN, T. In: HABER- MANN, N. (Hrsg.). Staudinger BGB – Buch 1: Allgemeiner Teil: §§ 164–240. Berlin: Sellier – De Gruyter, 2019, § 187, marg. č. 2, EFFER-UHE, D. O. Die Berechnung von Rückwärtsfristen – zugleich eine Stellungnahme zur Dogmatik des Zugangs von Willenserklärungen. JuristenZeitung. 2016, Jhrg. 71, Nr. 15/16, s. 771–772, HENRICH, W. In: BAMBERGER, H. G. – HAU, W. – ROTH, H. – POSECK, R. et al. (Hrsg.). Bürgerliches Gesetzbuch: Kommentar. Band 1, §§ 1–480. 4. Auflage. München: C. H. Beck, 2019, § 187, marg. č. 1. Dále viz též LEIPOLD, D. BGB I. Einführung und allgemeiner Teil. 6. Auflage. Tübingen: Mohr Siebeck, 2010, § 38, marg. č. 3, a KRUMSCHEID, H. In: HEIDEL, T. – HÜSSTEGE, R. – MANSEL, H.-P. – NOACK, U. (Hrsg.). BGB: allgemeiner Teil / EGBGB. Band 1. 4. Auflage. Baden-Baden: Nomos, 2021, § 187, marg. č. 1. Též ve švýcar- ském právu platí, že se lhůty určené podle týdnů, měsíců či let nepočítají v kratších jednotkách, než jsou dny [LEU, U. In: HONSELL, H. – VOGT, N. P. – WIEGAND, W. (Hrsg.). Obligationenrecht I, Art. 1–529 OR. 6. Auflage. Basel: Helbing Lichtenhahn Verlag, 2015, čl. 77, marg. č. 1]. Civilní metoda počítání lhůt je vlastní rovněž Evropské úmluvě o počítání lhůt z roku 1972 (viz čl. 3 odst. 1 této úmluvy, podle něhož lhůty vyjádřené ve dnech, týdnech, měsících a letech plynou od půlnoci dies a quo do půlnoci dies ad quem). K normě, že se lhůty určené podle dnů a delších časových jednotek zásadně počítají od půlnoci do půlnoci, se hlásí také Principy evropského smluvního práva (Principles of European Contract Law, dále jen „PECL“) v čl. 1:304 odst. 3 (viz LANDO, O. – BEALE, H. G. Principles of European Contract Law. Parts I and II. Combined and Revised. The Hague: Kluwer Law International, 2000, s. 133) a implicitně též Návrh spo- lečného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference, dále jen „DCFR“) ve svém čl. I.–1:110 odst. 2 [VON BAR, Ch. – CLIVE, E. M. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Re ference (DCFR). Volume 1. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, komentář k čl. I.–1:110, oddíl D.].[17]
Počátek i konec lhůty totiž identifikují prostřednictvím dnů.[18]
K naturálnímu počítání času viz např. AICHBERGER-BEIG, D. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. (Hrsg.). Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch: ABGB §§ 897 bis 916, § 902, marg. č. 4, REPGEN, T. In: HABER- MANN, N. Staudinger BGB – Buch 1: Allgemeiner Teil: §§ 164–240, § 187, marg. č. 1, WOLF, M. – NEUNER, J. Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts. 11. Auflage. München: C. H. Beck, 2016, § 23, marg. č. 4, KOZIOL, H. – WELSER, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I, Allgemeiner Teil, Sachenrecht, Familienrecht. 15. Auflage. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2018, marg. č. 701.[19]
Jak ovšem uvádím dále, lze argumentovat, že by též lhůty určené podle hodin a minut měly být počítány v celých hodinách, respektive minutách, a že by tedy měly podléhat modifikované variantě civilního počítání času, nikoli počítání přirozenému (srovnej REPGEN, T. In: HABERMANN, N. Staudinger BGB – Buch 1: Allgemeiner Teil: §§ 164–240, § 187, marg. č. 13).[20]
REPGEN, T. Der Sonntag und die Berechnung rückwärtslaufender Fristen im Aktienrecht. Zeitschrift für Unternehmens und Gesellschaftsrecht. 2006, Jhrg. 35, Nr. 1, s. 124–125, AICHBERGER-BEIG, D. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. (Hrsg.). Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch: ABGB §§ 897 bis 916, § 902, marg. č. 5, PETERSEN, J. Die Berechnung von Fristen und Terminen. JURA – Juristische Ausbildung. 2012, Nr. 6, s. 432, REPGEN, T. In: HABERMANN, N. Staudinger BGB – Buch 1: Allgemeiner Teil: §§ 164–240, § 187, marg. č. 2, WOLF, M. – NEUNER, J. Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts, § 23, marg. č. 4, MAYR-HARTING, R. Soustava občanského práva I, s. 135.[21]
TOUSSAINT, G. BGH: Berechnung von Rückwärtsfristen. FachdienstZivilverfahrensrecht, 2013, číslo vydání 15, číslo dokumentu 348538, EFFER-UHE, D. O. Die Berechnung von Rückwärtsfristen – zugleich eine Stellungnahme zur Dogmatik des Zugangs von Willenserklärungen, s. 774.[22]
Diskuze k článku ()