Náhrada ušlého zisku v důsledku opatření v době pandemie koronaviru: šance pro dotčené podnikatele

Pak by Vás mělo zajímat nové rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se staví na stranu podnikatelů.

Za jakých okolností odpovídá stát za škodu způsobenou krizovým opatřením?

Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání obchodní společnosti ve věci náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku krizových opatření státu. Konkrétně se jednalo o opatření vlády, která omezila a následně zakázala maloobchodní prodej a poskytování služeb. Tato opatření vedla k tomu, že žalující společnost musela zavřít svou provozovnu a v důsledku toho jí ušel zisk, který vyčíslila na 1.100.123,- Kč.[3][2][1]

Žalující společnost tvrdila, že stát nese odpovědnost za tuto škodu na základě krizového zákona, který zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními, a to bez ohledu na to, jestli byla tato opatření správná, nezbytná či v souladu se zákonem.[4]

Soudy nižších stupňů žalující společnosti nevyhověly, a jí proto nezbylo než se obrátit na Nejvyšší soud. Ten jí dal zapravdu, a nižší soudy se tedy budou muset případem zabývat znovu. Nejvyšší soud potvrdil závěr, že podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona má stát zvláštní povinnost nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními, a to bez ohledu na zavinění. Není tedy rozhodné, jestli bylo opatření státu nezákonné, popř. jestli představovalo nesprávný úřední postup. Stačí splnění těchto tří předpokladů:

1. provedení krizového opatření
2. vznik škody (vč. škody v podobě ušlého zisku)
3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.

Dovolací soud ve svém rozsudku také zdůraznil, že se odpovědnost státu vztahuje na všechny typy krizových opatření, nikoli pouze na opatření individuální povahy. Důležitý je také závěr, že povinnost státu nahradit škodu vzniká v okamžiku, kdy krizová opatření začnou mít účinky, jež mohou vést ke vzniku škody. Opačný závěr by totiž znamenal, že podnikatel, který by krizová opatření nerespektoval, by mohl mít nárok na náhradu škody, kdežto jiný podnikatel, který jednal v souladu s těmito opatřeními, by podobný nárok neměl – tento opačný závěr označuje Nejvyšší soud za absurdní. Okolnost, že se podnikatelé krizovému opatření podrobili a že ho respektovali, tedy nemůže jít k jejich tíži.[5]

V neposlední řadě se stát v tomto kontextu nemůže opírat ani o to, že obecně nenese odpovědnost za újmu způsobenou legislativní činností. Tato výluka totiž platí pouze v režimu jiného zákona (konkrétně zákona č. 82/1998 Sb.). V případě odpovědnosti za porušení krizového zákona je tomu jinak.[6]

Otevřenou zůstává otázka, jestli žalující společnosti v konkrétním případě vznikla škoda, na jejíž náhradu má právo. Touto otázkou se totiž Nejvyšší soud (zatím) nemohl zabývat.

Závěr

Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu vyznívá velmi příznivě, zejména pro podnikatele, kteří utrpěli škodu v důsledku opatření státu během pandemie. Toto rozhodnutí potvrzuje, že se stát nemůže vyhýbat své odpovědnosti podle krizového zákona jednoduchým poukazem na to, že předmětné „škodlivé“ opatření nezrušil žádný soud, popř. pouhým konstatováním, že ušlý zisk vznikl podnikatelům v důsledku legislativní činnosti.

Celkově lze tedy říci, že Nejvyšší soud posílil pozici podnikatelů postižených krizovými opatřeními z doby pandemie. Všichni podnikatelé, kteří se kvůli opatřením přijatým v době pandemie dostali do obtížné situace, stále mají solidní šanci získat od státu náhradu škody. [7]

Pokud Vám proticovidová opatření způsobila výpadek příjmů, můžete požadovat kompenzaci takového výpadku. Ovšem před tím, než se po hlavě pustíte do uplatňování těchto nároků, doporučujeme, abyste se poradili s advokátem.

---