Pozornost bude věnována účinkům, které nastanou v rovině hmotného práva ve vazbě na důsledky v rovině práva procesního, konkrétně v oblasti exekučního řízení.
Jelikož aplikační praxe ukázala, že aktuální právní úprava není ve vztahu k následkům porušení zákazu cese zcela jednoznačná, klade si tento článek za cíl zmapovat a rozebrat základní východiska zkoumaného institutu, platnou právní úpravu a relevantní judikaturu, a to ve snaze potvrdit vymezené hypotézy. Za tímto účelem bude provedena analýza předchozí právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, jakož i aktuální právní úpravy účinné po 1. lednu 2014. Konkrétně bude předmětem autorova zájmu právní úprava v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jako „ObchZ“), a to s ohledem na vybrané aplikační nejasnosti, jakož i z důvodu její podobnosti s občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb, dále též „ObčZ“). Naproti tomu následky porušení zákazu cese podle předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podobné pochybnosti nevyvolávaly, z tohoto důvodu nebude tedy této oblasti věnována výraznější pozornost.
Institut zákazu cese je upraven v § 1881 odst. 1 ObčZ, přičemž zákon výslovně stanoví, že strany mohou ujednáním zakázat postupování určité pohledávky.
Sjednání zákazu cese je potom vnímáno jako výjimka z obecné postupitelnosti peněžitých pohledávek. Zákon však nestanoví, jaký následek bude mít porušení takto sjednaného zákazu. Shoda ohledně následků nepanuje ani v odborných kruzích. Cílem tohoto článku je na základě výše popsaných metod najít řešení této otázky, anebo alespoň přinést relevantní argumenty do přetrvávající odborné disputace.
První část článku si můžete přečíst zde.
Dopady porušení zákazu cese do exekučního řízení
Institut postoupení pohledávky má v exekučním řízení zásadní význam. Tento institut zejména slouží k prokázání aktivní legitimace oprávněného v případě, že dojde před zahájením exekučního řízení či v jeho průběhu ke změně vymáhaného závazku v osobě věřitele. Současně může tento institut významně zasáhnout do exekučního řízení v případě vedení exekuce přikázáním pohledávky podle § 303 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jako „OSŘ“).
Výše v tomto článku byly řešeny následky porušení zákazu cese z pohledu práva hmotného. Nyní bude přistoupeno k posouzení těchto následků z pohledu práva procesního, a to konkrétně v rámci exekučního řízení.
K provedení náležitého posouzení dopadů porušení zákazu cese do exekučního řízení je nezbytné nejprve definovat hmotněprávní důsledky. Procesní následky totiž budou závislé na hmotněprávních následcích porušení zákazu cese. Pro účely této kapitoly bude učiněn pokus o provedení analýzy a popis dopadů v exekučním řízení při zohlednění všech předchozích závěrů v oblasti hmotného práva.
V terminologii práva procesního má postoupení vymáhané pohledávky za následekprocesní nástupnictví, které se jak v řízení nalézacím, tak v řízení exekučním realizuje postupem podle § 107a odst. 1 OSŘ. Dojde-li k procesnímu nástupnictví v průběhu exekučního řízení, je nutné doložit přechod práva podle § 256 OSŘ. Oprávněný je povinen prokázat cesi pohledávky listinou vydanou či ověřenou státním orgánem nebo notářem. Významnou skutečností potom je, že soudy v rámci rozhodování o procesním nástupnictví neposuzují platnost postupní smlouvy, ale omezují se v podstatě na formální posouzení existence právní skutečnosti, která zakládá změnu v osobě věřitele.[1]
Případné porušení zákazu cese tedy nebude mít žádný význam v rámci záměny účastníků řízení, a to bez ohledu na to, jaké následky působí v hmotném právu. V podstatě shodně se k dané problematice postavil Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016. Ze závěrů tohoto rozhodnutí se podává, že při srovnání § 107a odst. 1 OSŘ na straně jedné a § 256 odst. 1 OSŘ na straně druhé je významné, že podkladem pro rozhodnutí podle § 256 odst. 1 OSŘ jsou výhradně listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem (§ 256 odst. 2 OSŘ), zatímco základna pro rozhodování o změně účastníků po zahájení řízení o výkon rozhodnutí podle § 107a OSŘ s takto formalizovaným požadavkem spjata není. Soud je sice vázán rozhodnutím podle § 107a OSŘ potud, že je jím napříště jinak vymezeno procesní účastenství na straně oprávněného, nikoliv však v tom smyslu, že by již tímto usnesením bylo s konečným důsledkem předurčeno posouzení otázky, zda ve prospěch takto určeného oprávněného bude (pozitivně) rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí v režimu § 256 odst. 1 a 2 OSŘ.
Totéž se uplatní i v situaci nástupnictví, ke kterému dochází až poté, co již byl výkon rozhodnutí nařízen, a v němž se rozhodování podle § 107a a § 256 odst. 1 a 2 OSŘ uplatňuje specificky „přiměřeně“; podmínky nástupnictví na straně oprávněného v rámci dovolávaného § 107a OSŘ nemohou být jiné (natožpak přísnější) než ty, které pro samotné nařízení výkonu rozhodnutí zakotvuje § 256 odst. 2 OSŘ. I zde se prosazuje zásada formalizace předpokladů pro takové rozhodnutí a soud vychází z obsahu spisu, resp. z listin předložených oprávněným a rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného. K míře prokazování věcné legitimace v případě cese pohledávky se pak vyjadřuje vcelku podrobně též odborná literatura[2], která se dotýká i věcného hodnocení existence postupované pohledávky, a to z pohledu temporálního určení, kdy se bude soud zabývat věcnou stránkou dané pohledávky.
K. Svoboda uvádí, že platí, že soud (soudní exekutor) zkoumá, zda právní skutečnost označená dosavadním oprávněným je obecně vzato (podle hmotného práva) skutečností, která má za následek přechod práva z exekučního titulu na nového oprávněného (nebo převod či přechod povinnosti na nového povinného)[3]. Zároveň soud v rámci vykonávacího řízení (na rozdíl od řízení nalézacího, v němž se o záměně účastníka rozhoduje výhradně podle § 107a OSŘ) zkoumá, zda je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo nebo bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným (povinným), a zda toto právo (povinnost) nadále existuje[4].
Tento přezkum však soud činí jen pro účely rozhodování o návrhu na změnu účastníka řízení podle § 256 OSŘ nebo § 36 EŘ a není jím vázán pro případ, že rozhoduje o zastavení soudního výkonu (exekuce). Proto se zjišťování provádí v „obecné rovině“ (soud zjistí, že exekučním titulem byla skutečně uložena vykonávaná povinnost a že z listin, které přiložil dosavadní oprávněný, plyne přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu na nového účastníka). Předmětem zjišťování soudu však nejsou vedlejší skutečnosti (pozn. autora: zjevně tedy ani skutečnosti týkající se oprávněnosti cese), jež přímo neplynou z exekučního titulu nebo z listin prokazujících převod práva z exekučního titulu na nového oprávněného a které (pro případ, že budou prokázány) jsou důvodem pro zastavení soudního výkonu (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. g), h) OSŘ. K. Svoboda tak vcelku logicky argumentačně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4973/2015. Má za to, že toto usnesení v části, v níž se uzavírá, že k rozhodnutí o změně účastníka podle § 36 EŘ má dojít až po jednání, v němž se bude komplexně dokazovat jak to, že došlo k právnímu jednání, které má za následek převod nebo přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu, tak to, že právo nebo povinnost z exekučního titulu v době postoupení skutečně trvaly, je excesem z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jím kritizované usnesení je rovněž v rozporu s podstatou jednotlivých fází jak řízení o soudní výkon rozhodnutí, tak exekuce.
Je vcelku jasno, v jakém procesním stádiu bude exekuční soud (exekutor) rozhodovat o otázce následků cese v rozporu s ujednaným zákazem cese. Je třeba uvažovat o tom, jak je možné tuto otázku věcně posoudit. Jak bylo již vyloženo v předchozí kapitole, v režimu ObčZ existují aktuálně tři základní možné přístupy k řešení následků porušení zákazu cese.
Z hlediska posouzení dopadů porušení zmiňovaného zákazu do oblasti práva procesního je potom naprosto zásadní, jaké následky nastanou v oblasti práva hmotného. Uvážíme-li jako první následek absolutní neplatnost, bude na místě připomenout její základní aspekty. Smlouva o postoupení pohledávky, která by byla stižena absolutní neplatností, nebude vyvolávat jakékoliv následky. K absolutní neplatnosti přihlíží soudy z úřední povinnosti a kdykoliv v průběhu řízení. Tedy nejsou stanoveny žádné lhůty, které by omezovaly možnost posouzení absolutní neplatnosti.[5] Pokud by důsledkem porušení zákazu cese byla absolutní neplatnost, je dopad do exekučního řízení jednoznačný.
Dojde-li k porušení zákazu cese až po vydání exekučního titulu, bude na exekučnímsoudu, aby exekuci zastavil postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. K tomuto důsledku dojde z toho důvodu, že předmětem posouzení procesního nástupnictví nebude platnost postupní smlouvy. Domnělý nabyvatel vymáhané pohledávky tedy postupem podle § 107a OSŘ nejprve vstoupí do řízení jakožto oprávněný. Vzhledem k tomu, že se nabyvatel takové pohledávky z důvodu porušení zákazu cese nestane oprávněným věřitelem vymáhané pohledávky, bude následně muset exekuční soud exekuci zastavit z důvodu nedostatku aktivní legitimace. O nákladech řízení bude rozhodováno v souladu s § 271 OSŘ, a to podle zásad procesního zavinění.[6]
Oproti absolutní neplatnosti se relativně neplatné právní jednání považuje za platně vzniklé až do doby, než oprávněná osoba (dlužník) vznese námitku. Právě podání námitky a procesní iniciativa na straně dlužníka determinuje též postup exekučního soudu. V opačném případě soudní exekutor ani exekuční soud nebudou k relativní neplatnosti právního jednání vůbec přihlížet. Dlužník je oprávněn vznést námitku relativní neplatnosti v obecné promlčecí době, která činí 3 roky.[7]
Z hlediska procesní iniciativy bude dlužník povinen podat návrh na zastavení exekuce podle § 269 OSŘ. Dlužník (povinný) je podle § 55 exekučního řádu oprávněn podat návrh na zastavení kdykoliv v průběhu exekučního řízení, nejpozději však v subjektivní lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o důvodech pro zastavení exekuce dozvěděl. Budou-li splněny všechny tyto předpoklady, tj. řádné vznesení námitky relativní neplatnosti a včasné podání návrhu na zastavení exekuce, nastanou obdobné důsledky jako v případě neplatnosti absolutní. V opačném případě bude exekuce provedena.
Jako třetí možné řešení následků porušení zákazu cese v rovině hmotného práva je platnost postupní smlouvy a vznik odpovědnostního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Z pohledu exekučního práva je tento následek nejpříznivější, neboť s ním nebudou spojovány žádné procesní důsledky. V případě aplikace tohoto řešení by porušení zákazu cese nemělo z procesního pohledu žádný význam.
Výše uvedené závěry budou platit v případě, pokud bude v režimu hmotného práva na cesi pohledávky aplikována aktuální právní úprava ObčZ. V případě aplikace předchozí právní úpravy zakotvené v OZ bude nutné pro účely exekučního řízení posoudit následky porušení cese v režimu předchozí právní úpravy. K takovému závěru lze dojít výkladem přechodného ustanovení v § 3028 odst. 3 OZ, podle kterého se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy.[8] Rozhodujícím okamžikem pro určení příslušného právního předpisu tak bude datum uzavření dohody o zákazu cese. Ve světle tohoto závěru tak bude zcela nerozhodné, k jakému okamžiku dojde k postoupení předmětné pohledávky, tj. k porušení zákazu cese.
Stejně nebude relevantní, k jakému okamžiku bude zahájeno exekuční řízení. Soudní exekutor tak bude muset v případě procesního nástupnictví určit okamžik uzavření dohody o zákazu cese. Dojde-li k závěru, že tento zákaz byl sjednán přede dnem 1. 1. 2014, bude nutné posoudit následky porušení zákazu cese podle předchozí právní úpravy. Vzhledem k tomu, že v režimu předchozí právní úpravy byl závěr o následcích porušení zákazu cese poměrně jednoznačný, bude rozhodovací činnost soudního exekutora a případného exekučního soudu jednodušší. Posoudíme-li předmětnou cesi jako absolutně neplatný právní úkon, bude na místě již zahájenou exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.
Jako další příklad, v rámci kterého se mohou projevit následky porušení zákazu v exekučním řízení, je výkon exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 a násl. OSŘ. Tento způsob exekuce je veden proti dlužníkovi povinného, resp. proti subjektu vůči kterému eviduje povinný peněžitou pohledávku. Exekuční soud zašle v takovém případě dlužníkovi povinného postupem podle § 314 OSŘ vyrozumění. Tento procesní úkon má však charakter opatření a z tohoto důvodu proti němu není přípustný žádný opravný prostředek. Dlužník povinného se v takovém případě není oprávněn domáhat zastavení exekuce vůči pohledávce povinného ani podáním vylučovací žaloby podle § 267 OSŘ.
Soudní judikatura však dovodila, že provedení exekuce zákon svěřuje do rukou dlužníka povinného, který má povinnost sám posoudit, zda je povinen cokoliv k rukám povinného plnit. Pokud dospěje dlužník povinného (tzv. poddlužník) k závěru, že exekuce nemůže být provedena, je povinen tuto skutečnost oznámit přímo oprávněnému. Poddlužník je povinen současně uvést důvody, pro které se domnívá, že exekuce nemůže být provedena.[9]
Takovým důvodem by mohlo být např. porušení zákazu cese. Pokud byla postižená pohledávka na povinného cedována v rozporu se zákazem cese, bude se moci poddlužník bránit proti výkonu exekuce sdělením této skutečnosti oprávněnému. V poměrech výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky to tedy bude in fine dlužník, který bude muset dle shora uvedených pravidel vyhodnotit, jaký následek porušením zákazu cese nastal a podle toho se rozhodnout, zda vyhoví výkonu rozhodnutí či nikoliv. V případě, že poddlužník odmítne výkon rozhodnutí a nesplní postiženou peněžitou pohledávku k rukám oprávněného, je oprávněný podle § 315 OSŘ aktivně legitimován k podání tzv. poddlužnické žaloby vůči dlužníkovi povinného. Dojde-li k podání poddlužnické žaloby, bude to nakonec nalézací soud, který bude muset dle výše uvedených pravidel pečlivě vyhodnotit následky porušení zákazu cese.
Jak nahlížet na porušení zákazu cese
Tento článek představil tři možná východiska při posuzování následků porušení zákazu cese, která jsou předmětem odborné polemiky. Provedením celkové analýzy výše nastíněné problematiky se pokusil přinést odpovědi na položené otázky. Nejasnosti ohledně následků porušení zákazu cese panují zejména vlivem změny koncepce neplatnosti jako takové po 1. lednu 2014. Vzhledem k této změně je zřejmě neudržitelný dosavadní obecně uznávaný následek ve formě absolutní neplatnosti, neboť ten v režimu nové právní úpravy nastává velmi zřídka a při splnění přesně stanovených podmínek. O naplnění těchto podmínek za obvyklého chodu věcí v případě porušení zákazu cese nelze uvažovat.
Teorie stavící na počáteční právní nemožnosti plnění naráží na zásadní nejasnosti ohledně tohoto institutu jako takového a současně potom primárního uplatnění nedovolenosti, resp. protiprávnosti, což opět nemůže ve většině případů vést k neplatnosti absolutní. K prosazení třetího řešení v podobě platnosti cese a vzniku odpovědnostního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem lze postrádat významnější změnu zákazu cese definovaného v § 1881 odst. 1 ObčZ v kontrastu s předchozí právní úpravou obsaženou v § 525 OZ. Autor tedy nespatřuje v koncepci nového občanského zákoníku žádný zřejmý důvod, pro který by mělo dojít k tak zásadnímu odklonu od dosavadního pojetí v předchozí právní úpravě. Na porušení zákazu cese dle ObčZ lze pravděpodobně nadále nahlížet optikou porušenízákonného zákazu. Jak však bylo vyloženo výše v tomto článku, ne každé porušení zákona musí nutně představovat následek ve formě absolutní neplatnosti. Vzhledem k tomu, že v tomto článku byl učiněn závěr, že podmínky pro absolutní neplatnost nebudou v případě porušení zákazu cese naplněny, je na místě učinit závěr o aplikaci relativní neplatnosti. Právě relativní neplatnost je dle názoru autora následek, který by měl být v režimu ObčZ uplatněn, neboť to odpovídá povaze změny koncepce neplatnosti jako takové za současného zachování pojetí zákazu cese jako zákonného zákazu.
Nejasnosti ohledně hmotněprávních důsledků potom mohou vyvolávat negativní důsledky v režimu práva procesního. Jak bylo totiž vyloženo v poslední kapitole tohoto článku, každá z analyzovaných variant působí jiné důsledky v řízení exekučním. Vzhledem k tomu, že se při posuzování procesního nástupnictví neposuzuje platnost postupní smlouvy, bude v případě všech tří variant docházet k situacím, že nabyvatel pohledávky vstoupí jako účastník exekučního řízení na stranu oprávněného. Následný osud exekučního řízení však bude závislý na hmotněprávních důsledcích porušení zákazu cese. Pokud se však bude vycházet ze závěrů prezentovaných v tomto článku, pak bude možné exekuci vykonávat až do doby, než povinný uplatní námitku relativní neplatnosti a současně podá návrh na zastavení exekuce. Definitivní řešení však bude muset přinést až judikatura.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2024.
[1] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002
[2] SVOBODA, Karel. K procesnímu nástupnictví v exekuci. Právní rozhledy, 2017, č. 4, s. 136-138
[3] Usnesení NS z 21. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003.
[4] Usnesení NS z 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012.
[5] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000
[6] Zpráva Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79
[7] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2478/2019
[8] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018
[9] Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 2414/2012, ze dne 12. 12. 2012
Diskuze k článku ()