V uplynulých letech probíhaly snahy obě tato čísla snížit. Ideálním způsobem ukončení exekuce je bezpochyby zaplacení dlužné částky. Toho cíle je však u většiny dlužníků obtížné dosáhnout mimo jiné proto, že 460 865 dlužníků čelí již 3 a více exekucím.[1] Maximum rozlišované ve statistikách, tedy 10 a více exekucí, mělo v roce 2021 okolo 166 617 osob. Zákonem předpokládaným řešením pro většinu dlužníků v mnohačetných exekucích je proto insolvenční řízení, respektive oddlužení, neboť lze důvodně předpokládat, že tito dlužníci naplňují definici úpadku.[2] Oddlužení bylo v posledních několika novelizacích insolvenčního zákona zpřístupněno tak, že byly odstraněny některé požadavky na vstupu do oddlužení a zároveň byl odstraněn i požadavek minimálního splněného podílu z dlužníkových dluhů. Zhruba 110 tisíc osob nyní prochází oddlužením. Na jednoho dlužníka v insolvenci připadá 14,5 exekucí.[3] Statistiky ovšem ukazují, že oddlužení má omezenou účinnost a že k úbytku exekucí dochází se zpožděním až po skončení oddlužení.
První část článku si můžete přečíst zde.
Zastavování marných exekucí – kdo má platit náklady?
Tato změna byla do právního řádu vložena novelou exekučního řádu, zákonem č. 286/2021 Sb., a její podstatou je zavedení zastavení exekuce po 6 letech od vyznačení doložky provedení exekuce v případě, kdy nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, a není-li exekucí postižena nemovitá věc a oprávněný, který od tohoto placení není osvobozen, nezaplatí zálohu na další vedení exekuce. Dle odhadů prezentovaných na jednáních má tento mechanismus ambici zapříčinit zastavení až milionu exekucí běžících více než šest let, které naplňují výše uvedené podmínky již během prvních měsíců od začátku své účinnosti.[4]
Tento institut nazývaný zastavování marných exekucí se ovšem zdá být problematický z důvodu absence kompenzace nákladů exekutora, respektive zániku nákladů exekuce po zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 a 11 e. ř., a to v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Rovněž absentuje lhůta, ve které mají exekutoři zastavování činit. Podrobení snížení či neposkytnutí peněžní kompenzace exekutorům za zastavení marné exekuce zasahuje do ústavně zaručených práv exekutora. Zejména se jedná o čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 11 ve spojení s článkem 26 odst. 1 Listiny.
Povinné zastavování exekucí a náklady exekuce
Od 1. 1. 2023 mají nově exekutoři povinnost zastavovat dlouholeté marné exekuce tam, kde oprávněný nevyjádřil nesouhlas s jejím zastavením, nesložil zálohu na její pokračování nebo oprávněný složil první a druhou zálohu na pokračování exekuce a následně uplynula doba 12 let exekuce bez vymožení plnění (§ 55 odst. 7 až 11 e. ř.). Přitom však § 55 odst. 13 e. ř. přiznává exekutorovi náklady zastavené exekuce ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů + DPH, tj. 7865 Kč u exekucí zahájených do 31. 3. 2017, což jsou v první vlně exekucí běžících déle než šest let všechny. Zánik práva (nároku) na tuto částku nejenže není přesně časově vymezen, ale není ani kompenzován či obdobně zohledněn. Vyvstává proto otázka, zda a na jakou výši odměny a náhrady za hotové výdaje, za ztrátu času a doručení písemností mají exekutoři nárok a zda bylo úmyslem zákonodárce (či opomenutím) žádné prostředky exekutorům v takovém případě nepřiznat a zda se nejedná o zásah do některého z práv garantovaných ústavou.
Je nezbytné odpovědět na otázku, jaký osud má mít nárok exekutora na náklady exekuce, a zda je možné interpretací dovodit, kdo je má v případech postupu podle novelizovaného § 55 e. ř. hradit. Ustanovení § 55 odst. 13 e. ř. totiž přímo nestanoví, komu mají být náklady exekuce k placení uloženy. Nákladům exekuce se věnuje § 89 e. ř., podle kterého náklady exekuce hradí ten, kdo je zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný (§ 89 věta druhá e. ř.): "V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný."
Nové odstavce § 55 e. ř. ovšem vznikaly v době, kdy byl § 89 e. ř. již ustálenou a judikovanou součástí právního řádu, a je proto namístě zkoumat aplikovatelnost tohoto ustanovení.
Existence nároku exekutora na kompenzaci za výkon jeho činnosti byla z judikatury Ústavního soudu dovozena v předchozích kapitolách. Výši této kompenzace byla věnována analýza za využití testu racionality. V následující kapitole bude navázáno na předpoklad, pokud musí být náklady exekuce v nějaké výši exekutorovi uhrazeny, kdo by měl tuto povinnost nést.
Varianta oprávněný
První z osob zúčastněných na procesu exekuce, která bude z ústavněprávního pohledu analyzována, je oprávněný. Otázku hrazení nákladů nemajetné exekuce oprávněným podle § 89 věty druhé e. ř. Ústavní soud ve svých rozhodnutích převážně vylučuje, jak tomu je například v nálezu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 1413/10:
"V obecné rovině pak Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1903/07 - jak ostatně správně připomíná i stěžovatel – zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce. Tyto právě uvedené teze jsou ostatně plně v souladu i se zamítavým plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. září 2010 (N 203/58 SbNU; 310/2010 Sb.), kde se Ústavní soud problematikou § 89 exekučního řádu znovu zabýval."
Ústavní soud tímto rozhodnutím opakuje v dřívějších nálezech uváděnou zásadu, dle které lze oprávněnému přičítat náklady zastavení exekuce z důvodu nedostatku majetku povinného pouze v případě jeho přičinění, které musí mít určitou míru intenzity, a nelze zakládat zavinění oprávněného pouze na dispozičním úkonu spočívajícím v návrhu na nařízení exekuce.
K otázce hrazení nákladů oprávněným se dále vyjadřuje ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1413/10:
"Ústavní soud dovodil – jak argumentuje stěžovatel – že uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému v případě zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného je namístě pouze tehdy, pokud oprávněný zanedbá při podání návrhu na nařízení exekuce procesní opatrnost, tedy jestliže podá návrh na nařízení exekuce v situaci, kdy mu mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nelze dosáhnout úspěchu. Jedná se tedy vždy o případy, kdy má oprávněný nějaké relevantní informace o majetkových poměrem povinného."
Ústavní soud tak dlouhodobě judikuje přístup, podle kterého je povinnost oprávněného hradit náklady exekuce odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. V případě založeném novelou exekučního řádu zákonem č. 286/2021 Sb. zavinění oprávněného zakládající povinnost hradit náklady exekučního řízení zpravidla absentuje. Jen podání exekučního návrhu zavinění oprávněného dle ustálené judikatury Ústavního soudu nezakládá. Lze ovšem s určitou pravděpodobností předpokládat, že Ústavní soud konstatuje, že zastavení podle § 55 odst. 7 až 11 e. ř. není zastavením exekuce pro nemajetnost, neboť tuto nemajetnost nekonstatoval exekutor, nýbrž ji definoval ve výše uvedené novelizaci stát ex lege. Zavinění oprávněného v takových případech nelze předpokládat, respektive pokud by oprávněný podal návrh v situaci, kdy bylo zřejmé, že cestou exekuce nedosáhne úspěchu, měl by již před účinností diskutované novely povinnost hradit náklady exekučního řízení.
Varianta povinný
Podle relevantní argumentace Ústavního soudu (například nález sp. zn. IV. ÚS 191/18 ze dne 28. 5. 2019) hradí náklady exekuce zastavené pro nemajetnost povinného právě nemajetný povinný. Skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany odůvodňující nepřiznání nákladů exekutorovi; procesní zavinění povinného se předpokládá:
"Při zohlednění všech těchto aspektů a ve snaze dospět k racionálnímu vyřešení nákladových poměrů v případě zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka dospěl Ústavní soud k závěru, že právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08 najde uplatnění rovněž na vztah mezi soudním exekutorem a povinným, tj. že i v tomto případě je třeba posuzovat, zda povinný ,procesně zavinil' zastavení exekuce, a v kladném případě mu uložit povinnost k náhradě jejích nákladů. Skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by v principu právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno (a to jako důsledek ,rizika podnikání') spíše jen výjimečně, jmenovitě pak tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému; v takových případech však není vyloučeno v jeho prospěch (i v režimu shora předznamenaném nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/08) užít druhou větu ustanovení § 89 e. ř., a oprávněnému stanovit povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (alespoň) účelně vynaložené výdaje... povinností krajského soudu bylo nejen zjistit nemajetnost povinného, nýbrž zabývat se i otázkou, zda povinný z procesního hlediska zastavení exekuce nezavinil, k čemuž nutno dodat, že taková situace v případě daného důvodu zastavení (tj. nemajetnosti povinného) nastane zcela výjimečně."
Z výše uvedeného nálezu lze dovodit několik zásadních poznatků. Prvním je otázka samotného nároku exekutora v situaci, kdy je exekuce bezvýsledná, respektive povinný nemá majetek, ze kterého by mohly být získány prostředky pro exekutora či oprávněného, tedy:
- nemajetnost povinného nemá jít na úkor exekutora,
- nepřiznání práva na náhradu nákladů exekutora by mělo proběhnout pouze ve výjimečných případech, což s největší pravděpodobností není případ více než milionu takto zastavených exekucí a
- Ústavní soud zakotvuje princip, že náklady exekuce mají být hrazeny tím, kdo procesně zavinil takové zastavení exekuce; kým má být tedy hrazeno, pokud toto zavinění nezpůsobil oprávněný ani povinný?
Je otázkou, zda se jedná o případ, kdy by náhrada nákladů exekutorovi neměla být přiznávána, což by ovšem v daném případě bylo v rozporu s body a), b) i první částí bodu c).
Varianta stát
Aplikace dřívější argumentace k zastavování exekucí Ústavního soudu v otázce zastavování marných exekucí po 6 letech zakotvené v § 55 odst. 7 až 11 e. ř. novelou exekučního řádu uskutečněnou zákonem č. 286/2021 Sb. vede tedy k těmto výsledkům: a) někdo jiný než exekutor by měl náklady exekutora uhradit, b) tyto náklady by neměly být exekutorovi přiznány jen ve výjimečných případech a c) hradit tyto náklady má ten, kdo zastavení z důvodu nedostatečného majetku dlužníka způsobil.[5]
Není přitom pochyb, že zastavení dle § 55 odst. 7 až 11 e. ř. způsobil zákonodárce přijetím této úpravy s nepravou retroaktivitou, respektive toto zastavení bylo zapříčiněno legislativní aktivitou státu. Zákonodárná moc však je při své legislativní činnosti ve zcela odlišné pozici než povinný či oprávněný, u kterých Ústavní soud posuzoval podíl na zavinění zastavení exekuce. Přijetí zákona tak lze jen stěží vnímat jako zavinění zastavení exekuce ve smyslu výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu. V analyzované situaci však existuje prokazatelně nárok na kompenzaci nákladů exekuce (do určité míry) a je třeba identifikovat subjekt, který má tuto kompenzaci uhradit. Situaci lze vnímat i opačně – tedy, který subjekt by tedy nejméně neměl tyto náklady hradit. Na otázku, kdo by tedy měl náklady hradit, by proto měla znít odpověď, že s největší pravděpodobností stát, neboť sice zastavení z důvodu nedostatečného majetku dlužníka nezpůsobil v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu, avšak ustanovení o zániku vzniklých nákladů exekutora lze považovat v souvislosti v tomto textu uváděných okolností za zásah do majetku v rozporu s Ústavou.
Tento závěr lze dovodit ze skutečnosti, že § 55 odst. 13 e. ř. náklady exekuce exekutorovi přiznává, a to dokonce v konkrétní výši. Na analyzovanou situaci lze nahlížet i z jiného úhlu pohledu, a to dle intenzity zásahu do ústavních práv, respektive poměřováním újmy na základních právech jednotlivých subjektů. Proč by měl odměnu exekutora hradit oprávněný, který nenese relevantní podíl odpovědnosti na vzniku řešené situace, tedy nezanedbal procesní opatrnost a pouze využil svého práva poskytnutého mu platnou a účinnou právní úpravou? Pokud by byla stanovena povinnost oprávněného hradit tyto náklady nad judikovaný rámec, jednalo by se o zásah do jeho základních práv. I Evropská úmluva zakotvuje garance v čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle které nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek stanovených zákonem a obecnými zásadami mezinárodního práva. Povinnost oprávněného uhradit náklady exekuce exekutora by byla bezesporu ve veřejném zájmu, nicméně by se jednalo zřejmě o postup v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a v rozporu se zákonem, případě by situace musela být řešena za využití retroaktivity.
Pokud pro identifikaci subjektu, který by měl náklady exekuce hradit, využijeme nástrojů zásady proporcionality, je zapotřebí nejprve zjistit, zda lze tímto postupem, tedy povinností oprávněného zaplatit náklady exekutora, způsobile naplnit účel, tedy to, aby exekutor dostal své náklady zaplaceny. Pokud by měl povinnost uhradit náklady exekuce povinný, bylo by možné dovodit, že by byl naplněn uvedený účel, byť v případě nemajetných povinných v poněkud hypotetické rovině. V případě, kdy by náklady exekutora hradil stát, by účelu bylo dosaženo rovněž.
Druhou zásadou při aplikaci principu proporcionality je naplnění principu potřebnosti, tedy volba takového z možných řešení, respektive prostředku řešení, který je nejšetrnější ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám. Byť konkrétní situace povinných a oprávněných mohou být různé a povinný může být ekonomicky silnější než oprávněný, dlouhodobá praxe ukazuje, že ekonomicky silnější stranou bývá oprávněný. Zásah do práva vlastnit majetek tak bezesporu citelněji a intenzivněji dopadne na povinného než na oprávněného, byť vlastnické právo všech vlastníků požívá stejného obsahu a ochrany. Nad to je zasaženo do vlastnického práva oprávněného již samotným zastavením marné exekuce. V tomto kontextu se jeví jako prostředkem, který zasáhne do základních práv a svobod nejméně, cesta, kdy náklady exekuce hradí stát, jakkoli je zřejmé, že toto řešení nelze aplikovat ve všech obdobných situacích univerzálně. Tato možnost rovněž odpovídá Ústavním soudem deklarovanému principu, že ten, kdo má největší podíl na zastavení exekuce (pro nemajetnost), má být tím, kdo hradí náklady exekutora.
Další variantou je nepřiznání nákladů exekutorovi vůbec, což bylo posouzeno výše. V tomto kontextu lze konstatovat rozpor takového zásahu do práva exekutora na odměnu za práci, jenž vyplývá z § 3 odst. 1 e. ř. zakotvujícího zásadu úplatnosti jeho činnosti a z čl. 11 Ústavy.
Třetí složkou testu proporcionality je aplikace principu testu proporcionality v užším slova smyslu, tedy "... zda při zohlednění podstaty a smyslu dotčeného základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) převáží zájem na dosažení sledovaného cíle, resp. podle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představují veřejný zájem na těchto opatřeních".[6]
V tomto případě je porovnáván zásah do majetkového práva státu, oprávněného a povinného vzájemně, a následně i zásah do majetku exekutora. V tomto případě je nezbytné do jisté míry zobecnit jednotlivé skupiny osob pod uvedenými pojmy, neboť nelze dost dobře provést úvahu nad zásahem do práv každého jednotlivého povinného, oprávněného nebo exekutora. Jak bylo výše uvedeno, v případě zastavování marných exekucích, kde nebylo nic vymoženo v posledních šesti letech, nelze předpokládat, že mezi povinnými bude množství ekonomicky silných subjektů, byť se Ústavní soud v této věci vyjádřil ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 191/18: "Skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by v principu právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno." Lze tedy předpokládat, že faktický dopad na povinného by byl značně tíživý a celkový efekt neúčelný. Pokud je povinný nemajetný, není účelné ho zatěžovat další povinností platit, když jsou ke zvážení další alternativy. Následující alternativou je situace, kdy náklady exekutora hradí oprávněný, který jak bylo výše uvedeno, nemá relevantní podíl na zavinění řešené situace. Exekuce jeho pohledávky je nadto zastavením marných pohledávek skončena. Zásah do jeho majetkových práv garantovaných čl. 11 Listiny tím, že ještě nad to bude muset uhradit náklady exekuce, je dvojitým zásahem do majetkového práva v rámci aplikace institutu. Stát není subjektem, který by byl přímým aktérem exekučního řízení, nýbrž prostřednictvím legislativní aktivity způsobil zastavení exekuce, byť jednal plně v rámci svých suverénních legislativních možností. Zásah do majetkových práv oprávněného garantovaných čl. 11 listiny je představován jednak povinností složit zálohu na další vedení exekuce a nesloží-li ji nebo zálohu složí a následně uplyne již maximální doba 12 let, bude exekuce zastavena. To pro oprávněného znamená jak ztrátu pořadí například při souběhu exekucí srážkami ze mzdy, ale také povinnost složit další zálohu na začátku exekuce, rozhodne.li se zahájit novou exekuci.
Povinnost oprávněného uhradit náklady exekuce by pak byla dvojitým zásahem do majetkového práva v rámci aplikace jednoho institutu.
Moderace konkrétní výše nákladů exekutora
V posledních letech bylo přijato několik specifických právních institutů a úprav, které směřovaly ke snížení počtu osob v exekucích a snížení počtu exekucí, které mají dlužníci čelící vícečetným exekucím. S těmito mimořádnými úpravami byla spojena i různá řešení hrazení nákladů exekuce. V citovaném Milostivém létě se jednalo o 750 Kč a v druhém kole 1500 Kč, za ukončení tzv. bagatelních exekucí byla určena exekutorovi náhrada za úkony spojené se zastavením 1050 Kč (částky uvedeny bez DPH). Z důvodové zprávy k Milostivému létu lze ke konstrukci náhrady citovat:
"Je přitom nesporné, že stát může – z důvodu veřejného zájmu, resp. ochrany veřejných statků a v posledku zejména z důvodu materiálního naplnění lidských práv – omezit či anulovat práva věřitelů vůči dlužníkům. Typickým příkladem je oddlužení fyzických osob, kdy se umožňuje – na rozdíl od konkursu, kdy pohledávky věřitelů přetrvávají – zánik pohledávek přihlášených věřitelů zčásti (zásadně přesahující 30 %) či zcela (v případě nepřihlášených věřitelů), a to dokonce i v situaci, kdy s takovým zánikem nesouhlasí..."
Přičemž detailněji byla náhrada nákladů exekutora a její složky popsány v důvodové zprávě k Milostivému létu II:
"Nově se stanoví, že paušální náhrada nákladů exekuce bude činit 1 500 Kč a bude nahrazovat náklady exekuce podle § 87 odst. 1 ex. ř., tedy odměnu soudního exekutora, náhradu paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhradu za ztrátu času při exekuci, náhradu za doručení písemností, odměnu a náhradu nákladů správce obchodního závodu a správce nemovité věci... Ke zvýšení částky nákladů exekuce došlo zejména z toho důvodu, že nová právní úprava přináší soudním exekutorům při postupu v rámci tzv. milostivého léta novou povinnost – sdělení výše částky, která má být v rámci tzv. milostivého léta doplacena, nebo sdělení skutečnosti, že částky postačujíc k zastavení exekuce již byly před 1. zářím 2022 vymoženy. Pro splnění této povinnosti se soudním exekutorům stanoví lhůta. Další důvod pro zvýšení uvedené částky spočívá v tom, že jsou do ní zahrnuty všechny položky nákladů exekuce, nikoliv pouze odměna a hotové výdaje soudního exekutora, jak je tomu v platné právní úpravě."
Za povšimnutí stojí, že takto paušalizovaná výše náhrady nákladů exekuce byla přijata bez hlubšího a komplexnějšího odůvodnění.
Ústavní soud se k moderaci výše odměny exekutora vyjadřoval v historii již mnohokrát, zpravidla se přitom jednalo o její snížení. K výši vymoženého plnění a odměně exekutora uvádí například v Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007:
"Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly ,výši exekutorem vymoženého plnění' v souladu s naznačenými principy."
V tomto rozhodnutí Ústavní soud deklaruje, že výše odměny exekutora, respektive její případné snížení, nemá být závislé na výši vymožené částky, což je ovšem prolomeno odstupňováním odměny ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti.[7] Ústavní soud rovněž dlouhodobě ve svých rozhodnutích deklaroval, že snížení odměny je namístě zejména v případě dobrovolného plnění povinného ve stanoveném čase.
Ústavní soud však rovněž ve svých usneseních popisuje exekutora jako podnikatele ve speciálním postavení. Na jednu stranu má specifické pravomoci a možnosti oproti většině ostatních podnikatelů, ty jsou ale vyváženy podnikatelským rizikem ekonomického neúspěchu, jak popisuje v několika nálezech:
"Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ze dne 14. 8. 2018 (č. 200/2018 Sb.; N 134/90 SbNU 205) zdůraznil, že ačkoliv ze základního práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti exekučního vymáhání. Soudní exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného ani nákladů exekuce. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti soudního exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i to, že ne ve všech případech dosáhne soudní exekutor uspokojení všech svých nároků. Rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (viz body 48 a 64 citovaného nálezu). Jinak řečeno, soudní exekutor si může v některých případech přijít ke ,snazšímu' výdělku, v jiných se však může potázat s nepořízenou. Jisté vyvážení těchto dvou pomyslných pólů ztělesňuje i rozložení způsobu odměňování podle povahy vymáhané povinnosti v exekutorském tarifu... Případná další korekce odměny stanovené podle tohoto ustanovení exekutorského tarifu ze strany exekučního soudu, založená judikaturou, nalezne své uplatnění jen ve zcela výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele. Vesměs půjde toliko o případy, kdy odměna soudního exekutora, byť i ve snížené sazbě dle § 11 odst. 1 exekutorského tarifu, nadále představuje pro povinného nepřiměřený postih, popřípadě kdy se soudní exekutor dopustí významnějšího pochybení při provádění exekuce. Exekuční soud je v takovém případě k námitkám povinného povinen ozřejmit, které konkrétní výjimečné okolnosti zavdávají důvod k mimořádnému (sekundárnímu) snížení odměny soudního exekutora a jaký je jejich dopad na povinného. Rozhodně nepůjde o běžnou situaci, kdy povinný sice ,dobrovolně' splní vymáhanou povinnost ve lhůtě dle § 46 odst. 6 exekučního řádu, avšak již pod tíhou v mezidobí vydaných exekučních příkazů, jimiž byl zajištěn jeho majetek a omezeno nakládání s ním".[8]
Pravidla pro určení výše odměny a náhrad exekutora jsou stanovena v okamžik jeho pověření a tentýž okamžik vzniká exekutorovi nárok na tyto náklady, a to zejména na odměnu. Nicméně mechanismy zajišťující snížení odměny a dalších nákladů existují v rámci standardního postupu a uplatnily se úspěšně i při mimořádných právních úpravách, kterými byly například novelizace nazvané Milostivé léto nebo zastavování tzv. bagatelních exekucí. Za povšimnutí však stojí navýšení kompenzace nákladů v rámci Milostivého léta 2 o 100 %, tj. o částku 750 Kč za rozšíření agendy o nově přidanou povinnost "sdělení výše částky, která má být v rámci tzv. milostivého léta doplacena, nebo sdělení skutečnosti, že částky postačující k zastavení exekuce již byly před 1. zářím 2022 vymoženy". Je však třeba mít na zřeteli typové rozdíly v rozsahu mezi úkony exekutora v Milostivém létě (vyčíslení a zastavení exekuce) a administrativě odlišné zastavování marných exekucí v režimu 6+3+3.[9] Na druhou stranu se v případě Milostivého léta jednalo ze strany exekutorů o zpracovávání a reakce na velmi různorodé podněty z řad nejen povinných, kteří zpravidla vykazovali minimální právní povědomí, a v druhém Milostivém létě pak dokonce svázání lhůtou pro odpověď. Nelze proto argumentovat zásadně zvýšenou náročností v komparaci s úkony spojenými s Milostivým létem. Je namístě opět připomenout výše uvedený test racionality, který Ústavní soud popsal v usnesení ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, ze kterého lze do jisté míry odvodit, že zánik veškeré odměny exekutora stejně tak jako její přiznání v plné výši jsou dvě krajní, zjevně nerozumná řešení.
Závěr
Lze konstatovat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně a dlouhodobě deklaruje nárok exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů a případně dalších náhrad. Zánik těchto nároků tak, jak je popsán v novele exekučního řádu mající za cíl zastavování marných exekucí od 1. 1. 2023, lze proto považovat za spíše v rozporu s Ústavou, zejména s jejím čl. 11. V daném případě je však zřejmé, že stejně tak jako nelze racionálně přijmout ideu absolutního zániku odměny a náhrady hotových výdajů, je nezbytné rovněž odmítnout přiznání plné výše těchto složek příjmů exekutora. U dlužníků, kteří nebyli schopni splatit v posledních 6 letech nic z exekučně vymáhané částky, lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že se nachází ve stavu úpadku. S největší pravděpodobností by proto pohledávka exekutora nebyla zaplacena v dohledné době nebo by pohledávky exekutora byly přihlášeny do insolvenčního řízení dlužníka a byl by zaplacen jejich zlomek. Jak bylo výše uvedeno, nelze opomenout, že se jedná o povinného v takové finanční kondici, že nebyl absolutně schopen své dluhy splácet více než 6 let, podíl splacených pohledávek v řešení úpadku oddlužením by tak mohl být výrazně pod průměrnou výší splacených pohledávek v oddlužení. Je proto na zákonodárci, aby zvážil tyto aspekty při úvahách o stanovení výše paušální náhrady nákladů exekuce.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2023.
[1] https://statistiky.ekcr.info/media/statistickylistivvicecetneexekuce.pdf
[2] § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) , rovněž lze sledovat vztah mezi zvyšováním počtu osob s 8 a více exekucemi a snižováním počtu osob s 6 a méně exekucemi.
[3] Vlastní výzkum dat z insolvenčního rejstříku.
[4] Například https://cesky.radio.cz/nejvetsizmenaexekuciza20let nejdrivsplatkajistinypakurokybezvysledne8722472
[5] Lze argumentovat tím, že dlužník se může i po 6 letech, například za 10 či 20 let "rozplatit" z důvodu získání starobního důchodu. To, aby byl dlužník v exekuci, však není dle autora sociálně společensko-ekonomicky racionálním východiskem.
[6] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, bod 50.
[7] Vyhláška č. 330/2001 Sb., vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
[8] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2353/21.
[9] V souvislosti s povinným zastavováním exekuce dle § 55 odst. 7 až 13 je nutno definovat počet úkonů, které má exekutor vykonat dříve, než k zastavení exekuce přistoupí, přičemž aktivita nevychází od dlužníka, ale od exekutora (studium spisu, počítání lhůt podle § 55 odst. 7 a 11, počítání vyloučených dob podle§ 55 odst. 12, výzva oprávněnému podle § 55 odst. 8, zajištění exekučního titulu nebo žaloby za účelem ověření, zda je oprávněný zproštěn od povinnosti složit zálohu dle § 55 odst. 9, výzva ke složení zálohy podle § 55 odst. 8 a 11, rozhodování o návrhu na zproštění od povinnosti složit zálohu podle § 55 odst. 10, vydání usnesení o zastavení exekuce podle § 55 odst. 8 a 11 nebo přijetí zálohy a zápis údajů v rejstříku exekucí, v případě zastavení exekuce pak zrušení exekučních příkazů, jejich doručení a vyznačení právní moci, výmaz údajů z CEE)
Diskuze k článku ()