Úvod a skutkový základ
V uvedených případech může být v rámci probíhajícího trestního řízení rozhodnuto o zajištění takové nemovité věci v souladu s § 79a a násl. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů („TŘ“). Následně po odsouzení pachatele v trestním řízení může být odsouzenému uložen trest postihující jeho majetek, konkrétně například trest propadnutí věci, případně propadnutí majetku ve smyslu § 52 a násl. zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („TZ“).
Orgány činné v trestním řízení v minulosti v těchto případech neakceptovaly zástavního věřitele jako osobu v procesním postavení zúčastněné osoby. Zástavní věřitel tak neměl procesní možnost obrany proti rozhodnutím přijatým v trestním řízení.
Předchozí právní stav
V souladu s § 66 odst. 5 TZ v jeho znění do 31. 12. 2022 propadlý majetek připadal státu, shodně § 70 odst. 6 TZ v jeho znění do 31. 12. 2022 uváděl, že propadlá věc připadá státu.
Dle § 13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů („ZOM“) dále platí, že: „Stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem.“
Ustanovení § 41 ZOM ve znění do 17. 7. 2024 pak stanovilo, že „Pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán.“
Vzhledem k uvedenému tak v důsledku uložení trestu propadnutí věci, případně propadnutí majetku, v trestním řízení docházelo k přechodu vlastnictví k postižené věci na Českou republiku a ze zákona k zániku zástavního práva. Zástavní věřitel byl pak v situaci, kdy přišel o základní způsob zajištění své pohledávky, zástavní právo, a nemohl se tomuto postupu žádným způsobem bránit (nebyl osobou zúčastněnou na trestním řízení a nemohl uplatnit žádná procesní práva v trestním řízení).
Zástavní věřitelé se proto v popsaných případech různými způsoby snažili docílit nápravy pro ně zásadně nežádoucího stavu před obecnými soudy (např.: žalobou na náhradu škody vůči České republice, žalobou na určení, že zástavní právo trvá) a opakovaně se snažili věc předložit Ústavnímu soudu spolu s návrhem na zrušení výše citovaného § 41 ZOM pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
Původní náhled ÚS
Ústavní soud docházel pravidelně k závěru, že postup obecných soudů a § 41 ZOM v předmětných sporech je v souladu s ústavním pořádkem.
V usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 2894/14 ze dne 28. 5. 2015 dochází Ústavní soud například k závěru, že:
„Otázka zániku zástavního práva k nemovitostem podle § 41 odst. 1 zákona o majetku České republiky, z důvodu nabytí vlastnického práva státem na základě pravomocného rozhodnutí o trestu propadnutí majetkové hodnoty v trestním řízení, nebyla obecnými soudy (tj. ani napadeným odvolacím soudem) vyřešena excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů k výkladu podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu (viz např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. I. ÚS 292/12).“
Dále například v usnesení sp. zn. III. ÚS 130/19 ze dne 17. 9. 2019 Ústavní soud uvádí:
Skutečnost, že propadnutím věci zanikne zástavní právo na věci váznoucí, nijak nebrání tomu, aby trestní soud trest propadnutí věci uložil, přičemž jeho postup nelze považovat za problematický či dokonce protiprávní. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1617/2009 ze dne 1. 11. 2011 "stát neodpovídá za škodu vzniklou zástavnímu věřiteli z toho důvodu, že rozsudkem trestního soudu dojde k propadnutí věci státu. Takovýto nárok nemůže být proti státu po právu uplatněn, neboť zde absentují předpoklady plynoucí z ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Výkon práva státu v oblasti práva veřejného jmenovitě v oblasti trestního práva představovaný plněním úkolů trestního soudnictví a spočívající ve vyslovení propadnutí věci státu, nemůže být pojmově považován za protiprávnost".
Dále Ústavní soud dodává:
„Uložení trestu propadnutí věci nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelka zůstává nadále věřitelkou vedlejší účastnice, přičemž se může v řízení před civilními soudy svého nároku domáhat. Zánik zástavního práva je předvídatelným důsledkem uložení trestu propadnutí věci dle § 41 odst. 1 zákona o majetku České republiky, podle něhož zástavní právo k nemovitostem zaniklo s přechodem vlastnického práva na stát.“
Z uvedeného plyne, že Ústavní soud považoval situaci při opakovaném přezkumu za souladnou s ústavním pořádkem. Na výsledku, kdy je zástavní věřitel ponechán s nezajištěnou pohledávkou za nemajetnou osobou a stát získává majetek bez jakýchkoliv právních vad, neviděl Ústavní soud nic v nepořádku.
Revize názoru ÚS (Nález Pl. ÚS 31/21 z 28. 5. 2024)
Ve věci projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 31/21 podal Nejvyšší soud návrh Ústavnímu soudu na zrušení části § 41 ZOM, neboť při projednávání dovolání v u něj vedené věci dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci užito, je v rozporu s ústavním pořádkem.
Ve věci projednávané u Nejvyššího soudu byla řešena věc skutkově obdobná výše popsaným případům. Zástavní věřitel si vzal u banky úvěr a zřídil ve prospěch banky zajištění na nemovitostech. Po mnoha letech se však dopustil zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby dle § 240 odst. 1 a 3 TZ a způsobil škodu 22.000.000,- Kč. Zastavené nemovitosti v konečném důsledku nabyl do vlastnictví stát po uložení trestu propadnutí majetku. Banka se následně v pozici zástavního věřitele domáhala výkonu dříve proti pachateli trestného činu zahájené exekuce vůči státu.
V řízení před Ústavním soudem se mimo jiné vyjádřila vláda, přičemž navrhovala zamítnutí návrhu. Akcentovala, že banky mají vytvářet dostatečnou finanční rezervu pro krytí rizik a dále uváděla, že v řešené věci měla banka přistoupit k vymáhání pohledávek daleko dříve. Vláda rovněž argumentovala tím, že stát přerozděluje prostředky získané v důsledku propadnutí či zabrání majetku v trestním řízení ve prospěch poškozených. Jen díky tomu, že je majetek v případě trestu propadnutí majetku očištěn od případných zástavních práv, je možné urychleně realizovat a následně přerozdělit výnosy směrem k poškozeným či obětem trestného činu.
Ve věci musel být změněn soudce zpravodaj, jelikož návrh nálezu Kateřiny Šimáčkové nebyl plénem přijat, zpravodajem byl nově určen David Uhlíř.
Ústavní soud pak vyhodnotil návrh jako důvodný a ve stěžejní části svého nálezu podrobil právní úpravu § 41 ZOM testu proporcionality. Ústavní soud dovodil, že napadená část ZOM sleduje v zásadě tři cíle, prvních z nich je naplnění účelu sankce, dále usnadnění majetkové pozice státu a získání prostředků určených pro poškozené.
Ústavní soud zopakoval: omezení základního práva musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu a naplňovat požadavky vycházející z testu proporcionality – v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem nebo s jinými základními právy či svobodami je třeba posuzovat účel (cíl) zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro posouzení je zásada proporcionality (v širším smyslu). Předmětná právní úprava musí být přesná a zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná, aby potenciálně dotčeným jednotlivcům poskytovala dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých je veřejná moc oprávněna k zásahu do jejich soukromí, a ti případně mohli upravit své chování, aby se nedostali do konfliktu s omezující normou.“
Tento výše uvedený požadavek napadená část zákona nesplňuje. Zástavní věřitel jako osoba dotčená zásahem do svých práv by mohl upravit své chování jen tak, že by neposkytoval hypoteční úvěry osobám, kterým může být v budoucnu uložen trest propadnutí majetku. Vyhovění takovému požadavku by od zástavního věřitele, jednajícího bona fide, vyžadovalo jasnovidné schopnosti.
Ústavní soud dále aplikoval standardní test proporcionality ve vztahu ke všem třem cílům právní úpravy, přičemž při zohlednění žádného z cílů právní úpravy neprošlo ustanovení § 41 ZOM všemi kroky testu proporcionality.
Ústavní soud uzavřel: „proti možným cílům napadené zákonné úpravy stojí majetkové právo zástavního věřitele, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu. Ústavní soud neshledává dostatečnou legitimitu k zásahu do majetkového práva zástavního věřitele; napadený právní institut více než ochranu veřejného zájmu sleduje praktické ohledy k potřebám státu při nakládání s jeho majetkem a fiskální účel.“
„napadené ustanovení zakotvující zánik zástavních práv k majetku v okamžiku přechodu zastaveného majetku na stát je rozporné s ústavně zakotveným právem na ochranu majetku a právem na soudní ochranu, tedy neústavní, jelikož k zániku zástavního práva dochází automaticky, ve všech případech, bez náhrady a bez možnosti vlastníka zajištěné pohledávky (zajištěného věřitele) bránit své právo a domáhat se ho tak, jak je zajištěno článkem 36 odst. 1 Listiny.“
Ústavní soud tak zcela přehodnotil svůj dosavadní náhled na danou problematiku a zohlednil ústavním pořádkem garantovaná práva zástavních věřitelů. Uvedený přelomový nález Ústavního soudu vedl ke změně právní úpravy. Nyní tak nedochází v případě uložení trestu propadnutí věci, případně propadnutí majetku, k zániku zástavního práva. Zástavní právo trvá i po uložení tohoto trestu a vázne na věci, kterou nabývá do vlastnictví stát.
Závěr
Obecné soudy i Ústavní soud dlouhodobě prosazovaly právní názor podporující soulad aplikace § 41 ZOM ve znění do 17. 7. 2024 s ústavním pořádkem. Z jejich strany tak docházelo opakovaně k aprobaci postupu, kdy při uložení trestu propadnutí věci nebo propadnutí majetku v trestním řízení došlo k nabytí propadlé věci státem a k zániku případných zástavních práv na této věci váznoucích. Zástavní věřitel tak ztrácel po uložení uvedených trestů zástavní právo bez dalšího a zůstal často s nezajištěnou pohledávkou vůči odsouzenému. Odsouzený často neměl žádný další exekučně postižitelný majetek. Tento výsledek obecné soudy i Ústavní soud dlouhodobě považovaly za souladný s právními předpisy i ústavním pořádkem.
Až následně nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 31/21 z 28. 5. 2024 došlo k celkové revizi uvedených názorů. Ustanovení § 41 ZOM bylo podrobeno testu proporcionality a byla dovozena jeho částečná protiústavnost. Právě v části, na jejímž základě docházelo k zániku zástavního práva na propadlé věci bez náhrady. V návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu došlo k úpravě právních předpisů a nyní již není pochyb, že zástavní právo váznoucí na věci propadlé státu trvá i nadále. Zástavní věřitelé tak již nečelí riziku budoucího trestního stíhání jejich klientů spojeného s rizikem ztráty klíčového prostředku zajištění jejich pohledávek.
Posun v náhledu Ústavního soudu je třeba hodnotit pozitivně, když skrze tento nález bylo dosaženo ochrany majetku jednotlivých zástavních věřitelů. Závěry dále vedou k posílení hodnot chráněných ústavním pořádkem.
Diskuze k článku ()