Soudy totiž ve sporu podpořily zaměstnance, kteří odmítli dechovou zkoušku a bez omluvy opustili pracoviště a následně si nechali (zpětně) vystavit potvrzení o pracovní neschopnosti. Tyto úvodní poznámky jsou spíše kritikou závěrů soudů nižších stupňů.
Z rozhodnutí si můžeme odnést tato tři základní ponaučení:
- Zaměstnavatel musí mít jasné a přesvědčivé důkazy, pokud chce okamžitě ukončit pracovní poměr. Subjektivní dojmy či nepřímé důkazy nemusí u soudu obstát.
- Rozhodnutí o ukončení pracovního poměru by měla být pečlivě promyšlená a podložená důkazy, protože případné soudní spory mohou skončit neúspěchem pro zaměstnavatele.
- V mnoha případech je lepší se snažit o smírné řešení a uzavřít dohodu než riskovat soudní spor.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 20. 2. 2015 [doručeným žalobci a) dne 2. 3. 2015] žalovaná sdělila žalobci a), že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem se měl žalobce a) dopustit tím, že dne 20. 2. 2015, kdy měl v době od 9:25 hodin do 10:10 hodin ve třídě 1El vyučovat předmět Materiály, se do vyučovací hodiny nedostavil, poté, co žáci tuto skutečnost v 9:50 hodin oznámili řediteli školy, byl v 10:05 hodin zastižen v kabinetě O. V., jak s O. V. konzumuje alkoholické nápoje, kde se na „přímou výzvu nadřízeného“ odmítl podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu a následně, i když měl vyučovat ještě další dvě hodiny, budovu školy „bez omluvy a souhlasu nadřízených“ opustil.
2. Dopisem ze dne 20. 2. 2015 [doručeným žalobci b) dne 2. 3. 2015] žalovaná sdělila žalobci b), že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem se měl žalobce b) dopustit tím, že dne 20. 2. 2015, kdy měl v době od 8:35 hodin do 10:10 hodin ve třídě 1MO vyučovat předmět Technologie, se do vyučovací hodiny nedostavil, poté, co žáci tuto skutečnost v 9:50 hodin oznámili řediteli školy, byl v 10:05 hodin zastižen ve svém kabinetě, jak s J. K. konzumuje alkoholické nápoje, kde se na „přímou výzvu nadřízeného“ odmítl podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu a následně, i když měl vyučovat ještě další dvě hodiny, budovu školy „bez omluvy a souhlasu nadřízených“ opustil.
3. Žalobce a) se žalobou, podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 8. 4. 2015, domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané mu dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 20. 2. 2015 se sice dostavil do práce s vědomím, že má nařízeno vyučování, nicméně pouze proto, aby za sebe zajistil náhradu, protože výuky pro svůj zdravotní stav nebyl schopen. Zatímco žalobce a) čekal v kabinetu žalobce b) na příchod pracovnice personálního oddělení, dostavil se tam ředitel školy a vyzval žalobce a), aby se podrobil dechové zkoušce na alkohol; na to žalobce a) reagoval sdělením, že je práce neschopný a že potvrzení o pracovní neschopnosti předloží, jakmile je vystaví ošetřující lékař. Přítomnost dalších osob ve vedlejší místnosti kabinetu žalobce b) žalobce a) překvapila, a protože se žalobce a) domníval, že má být před těmito osobami ředitelem ponižován a dehonestován, reagoval zkratkovitě, sdělil, že je nemocný, že odchází k lékaři a (i když žádný alkohol nepožil) odmítl se dechové zkoušce podrobit, čímž chránil svou osobní důstojnost; nepodrobení se dechové zkoušce lze za těchto okolností považovat maximálně za méně závažné porušení pracovní povinnosti zaměstnancem. Řízení o žalobě bylo u Okresního soudu v Prostějově vedeno pod sp. zn. 5 C 123/2015.
4. Rovněž žalobce b) se žalobou, podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 30. 4. 2015, domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané mu dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se dne 20. 2. 2015 nedostavil na první vyučovací hodinu, kterou měl učit, z důvodu onemocnění a návštěvy svého praktického lékaře, a že proto přišel do školy před 10:00 hod., kde chtěl oznámit, že je nemocen. Na chodbě školy potkal žalobce a) a odešel s ním do svého kabinetu, kam po chvíli vstoupily osoby uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru, avšak v žádném případě žalobce b) s žalobcem a) nezastihly při konzumaci alkoholických nápojů. Výzvu ředitele žalované, aby se podrobil dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, odmítl, neboť takové jednání považoval za ponižující a šikanózní. Nesouhlasil s tím, že by pracoviště opustil bez omluvy a souhlasu nadřízených, jelikož zástupkyni ředitele žalované (přibližně v 10:15 hod.) oznámil, že je nemocen a odchází k lékaři, který jej následně skutečně uznal dočasně práce neschopným. Řízení o žalobě bylo u Okresního soudu v Prostějově vedeno pod sp. zn. 5 C 151/2015.
...
8. Okresní soud v Prostějově následně rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 5 C 123/2015-423, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 11. 2021, č. j. 5 C 123/2015-457, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci a) dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je neplatné (výrok I) a že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci b) dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je neplatné (výrok II); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 69 744,27 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Burgeta (výrok III), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení 79 489 Kč k rukám advokátky Mgr. Romany Petrové (výrok IV) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově na nákladech řízení placených státem 1 193 Kč (výrok doplňujícího usnesení).
9. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a) v době jednání, které mu je vytýkáno okamžitým zrušením pracovního poměru (jež mu bylo doručeno 2. 3. 2015), pracoval u žalované jako učitel. Dne 20. 2. 2015 žalobce a) práci učitele nevykonával; do vyučovací hodiny od 9:25 do 10:10 hodin, kterou měl vyučovat, se nedostavil a budovu školy opustil, přestože měl vyučovat ještě další dvě hodiny. Uvedeného dne se žalobce a) v 10:05 hodin odmítl na výzvu ředitele školy [který k tomu byl oprávněn na základě vnitřního předpisu (směrnice) žalované] podrobit dechové zkoušce (zjištění, zda není pod vlivem alkoholu); výzva byla učiněna v kabinetu žalobce b), kde byli oba žalobci zastiženi a kde se v té době nacházely prázdné nebo částečně naplněné lahve od alkoholu. Na základě výpovědi svědků (K., S., M., D., Š., T. a V.) soud prvního stupně nevzal za prokázáno, že žalobce a) dne 20. 2. 2015 v budově školy alkoholické nápoje konzumoval; svědecké výpovědi hodnotil jako „příliš obecné“, žádný ze svědků „nepotvrdil, že by žalobce a) 20. 2. 2015 alkoholické nápoje v budově školy konzumoval, a pokud uváděli, že jevil známky opilosti, bylo to jejich subjektivní hodnocení, které vycházelo z chování žalobce a), přičemž toto hodnocení žalobce a) svědky bylo natolik neurčité a obecné, že není možno jednoznačně dospět k závěru, že žalobce a) 20. 2. 2015 v budově školy alkoholické nápoje konzumoval“. Žalobce a) „byl dne 20. 2. 2015 uznán MUDr. Kolmašem zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce“. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že z jednání, která mu byla v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkána, se žalobce a) dopustil porušení pracovních povinností jen „odmítnutím dechové zkoušky“; požívání alkoholických nápojů na pracovišti žalobcem a) nebylo prokázáno a pracovní povinnost nemohl porušit ani tím, že „nevykonával přidělenou práci“ a „v pracovní době svévolně opustil pracoviště“, neboť byl uznán „zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce“. Pouhé „odmítnutí dechové zkoušky“ nelze bez dalšího považovat za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, jestliže z provedeného dokazování nevyplynulo „další“, pro které by jednání žalobce a) tak bylo možno hodnotit („např. opakované projednávání obdobného jednání zaměstnavatele se zaměstnancem bez jeho nápravy, špatný postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů pro toto opakované jednání, negativní důsledky tohoto jednání pro zaměstnavatele, způsobení škody tímto jednáním apod.“).
10. Žalobce b) podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v době jednání, které mu je vytýkáno okamžitým zrušením pracovního poměru (jež mu bylo doručeno 2. 3. 2015), pracoval u žalované jako učitel. Dne 20. 2. 2015 žalobce b) práci učitele nevykonával; do vyučovací hodiny od 8:35 do 10:10 hodin, kterou měl vyučovat, se nedostavil a budovu školy opustil, přestože měl vyučovat ještě další dvě hodiny. Uvedeného dne se žalobce b) v 10:05 hodin odmítl na výzvu ředitele školy [který k tomu byl oprávněn na základě vnitřního předpisu (směrnice) žalované] podrobit dechové zkoušce (zjištění, zda není pod vlivem alkoholu); výzva byla učiněna v kabinetu žalobce b), kde byli oba žalobci zastiženi a kde se v té době nacházely prázdné nebo částečně naplněné lahve od alkoholu. Přes odmítnutí dechové zkoušky se však žalobce b) v kabinetě k požití alkoholu „doznal“; vzhledem k tomu, že ošetřující lékař MUDr. Jan Vlk při vyšetření provedeném dne 20. 2. 2015 okolo 11:30 hodin alkohol z dechu žalobce b) necítil, muselo se jednat o požití jen „minimální“. Po uvedeném vyšetření byla ošetřujícím lékařem žalobci b) „vystavena pracovní neschopnost“ od 19. 2. 2015, která však byla následně na žádost žalobce b) „zrušena“; na základě svědecké výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Jana Vlka však soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce b) vzhledem ke svému onemocnění nebyl dne 20. 2. 2015 k výkonu práce zdravotně způsobilý. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce b) se dopustil vytýkaného jednání spočívajícího v konzumaci alkoholu na pracovišti dne 20. 2. 2015 a v odmítnutí podrobit se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu; žalobce b) naopak nemohl pracovní povinnost porušit tím, že 20. 2. 2015 „nevykonával přidělenou práci“ a „v pracovní době svévolně opustil pracoviště“, neboť v uvedený den nebyl k výkonu práce zdravotně způsobilý. Pouhé „odmítnutí dechové zkoušky“, jakož i minimální konzumaci alkoholu nelze bez dalšího považovat za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, jestliže z provedeného dokazování nevyplynulo „další“, pro které by jednání žalobce b) tak bylo možno hodnotit („např. opakované projednávání obdobného jednání zaměstnavatele se zaměstnancem bez jeho nápravy, špatný postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů pro toto opakované jednání, negativní důsledky tohoto jednání pro zaměstnavatele, způsobení škody tímto jednáním apod.“).
11. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná s oběma žalobci pracovní poměr „okamžitě zrušila bezdůvodně“.
12. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 49 Co 170/2021-525, 49 Co 171/2021-525, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta Mgr. Miroslava Burgeta žalobci a) 15 556 Kč (výrok II) a žalobci b) 12 168 Kč (výrok III).
13. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že oba žalobci se dne 20. 2. 2015 dopustili vytýkaného odmítnutí podrobit se orientační dechové zkoušce a že žalobce b) též jednání spočívajícího v konzumaci alkoholu na pracovišti (v budově školy); požívání alkoholu na pracovišti žalobcem a) žalovaná neprokázala. Vzhledem k tomu, že žalobce a) se dlouhodobě léčil s hlasivkami a lékařským posudkem ze dne 17. 7. 2015 u něj byla ke dni 12. 12. 2013 zjištěna nemoc z povolání „těžká hyperkinetická dysfonie, těžká nedomykavost hlasivek, stp. operací zpěváckého uzlu“, a k tomu, že pracovní neschopnost žalobce a) byla 20. 2. 2015 vystavena na základě výsledků foniatrického vyšetření provedeného odborným lékařem, dospěl odvolací soud k závěru, že zdravotní stav žalobci a) – i když pracovní neschopnost byla vystavena až poté, co opustil budovu školy – dne 20. 2. 2015 bránil ve výkonu práce. Ke stejnému závěru dospěl též v případě žalobce b), u něhož ošetřující lékař dne 20. 2. 2015 shledal zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce zpětně k 19. 2. 2015 a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti „stornoval“ jen poté, co byl vystaven „nevybíravému nátlaku“ ze strany ředitele žalované.
Jednání, jehož se žalobci dopustili [odmítnutí orientační dechové zkoušky a v případě žalobce b) též konzumace alkoholu v budově školy] podle odvolacího soudu (i s přihlédnutím ke zvláštnostem postavení pedagoga) nedosahuje intenzity vyžadované ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem. V řízení nebyly zjištěny „skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že žalobci své povinnosti pedagogů neplnili dlouhodobě či opakovaně, že by opakovaně či dlouhodobě porušovali své pracovní povinnosti tím, že by se nedostavovali do výuky, učili pod vlivem alkoholu nebo jej požívali na půdě školy, ani že by proti jejich osobám nebo proti jejich pedagogickému působení směřovaly v minulosti či dokonce dlouhodobě výtky žáků, rodičů či žalovaného“; naopak svědkyně J. K., zástupkyně ředitele žalované, potvrdila, že „po pracovní stránce s žalobci nebyly žádné problémy, vždy se s nimi domluvila, a že žalobcům v minulosti nebylo ze strany žalované nic vytýkáno, nebyla jim udělena žádná výtka“. Intenzitu porušení pracovní povinnosti nemohou zvyšovat ani zjištění z karty řidičů žalobců, neboť se týkají jednání (řízení pod vlivem alkoholu), k němuž došlo až poté, co s nimi žalovaná rozvázala pracovní poměr. Jednání žalobců by podle odvolacího soudu mohlo být důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť na žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala ještě po dobu výpovědní doby.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřuje „proti všem výrokům napadeného rozsudku“. Dovolatelka má za to, že „napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Nastoluje přitom tyto právní otázky:
- otázku „hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (dále jen „otázka č. 1“);
- otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zdali ust. § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce zakládá jednotné porušení povinností zaměstnance k jím vykonávané práci, či zdali se jedná o samostatná porušení povinností zaměstnance“ (dále jen „otázka č. 2“);
- otázku „extrémního nesouladu“ závěru odvolacího soudu o „neprokázání konzumace alkoholu na pracovišti s provedeným dokazováním“ (dále jen „otázka č. 3“);
- otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zdali v případě, pokud zaměstnanec dobrovolně vykonává pro zaměstnavatele práci v době, kdy by jinak mohl být uznán dočasně práce neschopným, se může dopustit porušení povinností zaměstnance k jím vykonávané práci, či nikoli“ (dále jen „otázka č. 4“);
- otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zdali jednání zaměstnance, který dobrovolně vykonává pro zaměstnavatele práci v době, kdy by jinak mohl být uznán dočasně práce neschopným, a následně se domáhá ochrany před rozvázáním pracovního poměru v důsledku porušení povinností zaměstnance k jím vykonávané práci s poukazem na svůj zdravotní stav, lze hodnotit jako zjevné zneužití práva či nikoli“ (dále jen „otázka č. 5“);
- otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), „zdali se na zaměstnance, který je zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce, vztahuje prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škody u zaměstnavatele“ (dále jen „otázka č. 6“);
- otázku (při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), „spravedlivého požadavku trpění výpovědní doby při zvlášť hrubém porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ (dále jen „otázka č. 7“).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud dostatečně nevzal v úvahu, „jakou funkci žalobci zastávali u žalované, neboť se jednalo o učitele, na které je nutno klást větší důraz, pokud jde o vlastnosti a dodržování zákona, kdy v případě porušení jejich povinností je potřeba toto hodnotit přísněji“; na učitele je třeba „nahlížet i jako na autoritu, která dětem poskytuje morální vzor a vychovává je“. Každé porušení povinnosti podrobit se dechové zkoušce musí být hodnoceno individuálně, což se v předmětném řízení nestalo a rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud měl vedle činnosti vykonávané žalobci zohlednit, že žalované vznikla jednáním žalobců nemajetková újma, neboť utrpěla její „reputace“ (po protiprávním jednání žalobců v místě působnosti žalované bylo všeobecně známo, že došlo k požití alkoholu u dvou zaměstnanců, kteří dokonce byli zamčeni v kabinetě), že žalobci byli vyzváni podrobit se dechové zkoušce v situaci, kdy žáci oznámili žalované, že se do výuky nikdo z žalobců nedostavil, žalobci se nacházeli v zamčeném kabinetu, kde se nacházely poházené otevřené lahve od alkoholu, a žalobci jevili známky požití alkoholu; ojedinělosti excesu žalobců naopak odvolací soud přiznal větší váhu, než by měl.
Ač vůlí žalované bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknout žalobcům, že se nacházeli na pracovišti pod vlivem alkoholického nápoje, a v ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce se jedná o jedno omezení „v podobě přítomnosti alkoholu“, odvolací soud překvapivě uzavřel, že „nedošlo k prokázání konzumace alkoholu na pracovišti u žalobce a), ačkoli jevil známky požití alkoholu, jelikož mohlo dojít k požití alkoholu již před vstupem na pracoviště“. Závěr, že k porušení povinnosti nepožívat alkohol na pracovišti nedošlo, je v rozporu s provedeným dokazováním „extrémním způsobem“, neboť „ze svědeckých výpovědí provedených v řízení u soudu I. stupně jednoznačně plyne, že žalobci jevili známky požití alkoholu – všichni svědci tomuto přítomni shodně potvrdili tento závěr“; k tomuto závěru jednoznačně vede i přiznání žalobce b) a zjištěný stav jeho kabinetu. O věrohodnosti žalobce a) vypovídá též skutečnost, že spáchal trestný čin pod vlivem alkoholu. I když žalobce b) požití alkoholu na pracovišti „doznal“, odvolací soud intenzitu porušení pracovní povinnosti obou žalobců hodnotil stejně, konzumace alkoholu na pracovišti žalobcem b) přitom zakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť množství požití alkoholu tímto žalobcem dokládají výpovědi svědků o tom, že „žalobce b) jevil známky požití alkoholu“.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že „žalobci byli oba zdravotně nezpůsobilí k výkonu práce, a nemohlo tak dojít k porušení jejich povinností“, neboť odvolací soud nevzal v úvahu, že dne 20. 2. 2015 se žalobci dostavili do prostor žalované s úmyslem vykonávat práci, čímž (ačkoli nebyli způsobilí k výkonu práce) převzali svým dobrovolným jednáním na sebe nejen práva zaměstnance, nýbrž i povinnosti, které se s tímto pojí. V případě žalobce a) tento úmysl vyplývá ze skutečnosti, že žalobce a) – přestože rozhodnutí o jeho dočasné pracovní neschopnosti bylo dne 20. 2. 2015 vystaveno na základě lékařské zprávy ze dne 17. 2. 2015, od kdy nedošlo ke změně jeho zdravotního stavu – pro žalovanou ve dnech 17. 2. až 19. 2. 2015 vykonával práci a dne 20. 2. 2015 se dostavil do zaměstnání a nikomu nesdělil, že není schopen vykonávat práci a ošetřujícího lékaře kontaktoval až po porušení „pracovní kázně“.
U žalobce b) tento úmysl vyplývá z obdobných skutečnosti s tím rozdílem, že žalobce b) ve dnech 17. 2. až 19. 2. 2015 práci pro žalovanou vykonával, i když byl dne 20. 2. 2015 svým ošetřujícím lékařem uznán dočasně práce neschopným pro odeznívající zánět průdušek. Za situace, kdy se žalobci dostavili k žalované s úmyslem vykonávat práci, je potom setrvání na bezbřehé ochraně zaměstnance (jak učinil odvolací soud) v rozporu s ustanovením § 6 a 8 občanského zákoníku. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalobce a) a žalobce b) ve svém společném vyjádření k dovolání žalované uvedli, že se plně ztotožňují se „skutkovými závěry nalézacích soudů a s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu“ a že soud prvního stupně i odvolací soud „svá rozhodnutí přesvědčivě a zcela dostatečně odůvodnily“. Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto, případně, „pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je projednatelné“, aby bylo zamítnuto.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
17. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
18. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že oba žalobci se domáhají určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 2. 2015, které jim bylo doručeno 2. 3. 2015 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka č. 2, jejímž prostřednictvím dovolatelka nepřípustně prosazuje jiný závěr o skutkovém stavu, než ze kterého soudy v projednávané věci vycházely; uvedenou otázku nastoluje na podkladě skutkového závěru o tom, že žalobce a) „jevil známky požití alkoholu“, který však soudy neučinily, neboť podle jejich skutkového závěru žádný ze svědků „nepotvrdil, že by žalobce a) 20. 2. 2015 alkoholické nápoje v budově školy konzumoval, a pokud uváděli, že jevil známky opilosti, bylo to jejich subjektivní hodnocení, které vycházelo z chování žalobce a), přičemž toto hodnocení žalobce a) svědky bylo natolik neurčité a obecné, že není možno jednoznačně dospět k závěru, že žalobce a) 20. 2. 2015 v budově školy alkoholické nápoje konzumoval“ (srov. bod 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Otázky č. 4 a 5 dovolatelka založila na skutkovém závěru, že žalobci (dne 20. 2. 2015) „dobrovolně vykonávali pro zaměstnavatele práci v době, kdy by jinak mohli být uznáni dočasně práce neschopnými“, ač odvolací soud (ani soud prvního stupně) takový skutkový závěr neučinil; soudy vycházely ze zjištění, že žalobci dne 20. 2. 2015 práci pro žalovanou nevykonávali. Uvedené otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají.
22. Předestřená otázka č. 6 vychází z předpokladu, že jednáním žalobců byla žalované způsobena majetková nebo nemajetková újma. Dovolatelka namítá, že žalované vznikla jednáním žalobců nemajetková újma, neboť utrpěla její „reputace“ (po protiprávním jednání žalobců v místě působnosti žalované bylo všeobecně známo, že došlo k požití alkoholu u dvou zaměstnanců, kteří dokonce byli zamčeni v kabinetě), odvolací soud však skutkový závěr o vzniku takové nemajetkové újmy neučinil a z obsahu skutkových zjištění soudů ani nevyplývá, že by jednáním žalobců vznikla žalované škoda (majetková újma). Ani uvedená otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
23. Dovolatelka (předestírá-li dovolacímu soudu k řešení otázky č. 2, 4, 5 a 6) pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
24. Dovolací soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
25. Otázkou č. 3 dovolatelka (jinými slovy řečeno) nastoluje otázku procesního práva, jaké jsou důsledky postupu soudu při hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kterým byl založen extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil.
26. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4315/2015, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4316/2019); správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady; ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky potom vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb.).
27. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a již uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu zde tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019).
28. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20).
29. Soudy v projednávané věci vyšly – mimo jiné – ze zjištění (skutkového závěru), že konzumace alkoholu žalobcem a) na pracovišti dne 20. 2. 2015 nebyla prokázána; soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že „výpověďmi svědků není prokázáno, že žalobce a) dne 20. 2. 2015 v budově školy alkoholické nápoje skutečně konzumoval“ (bod 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud (jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění jeho rozsudku) z tohoto skutkového zjištění vyšel. Skutkový závěr soudů je zde výsledkem volného hodnocení důkazů provedeného v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. při respektování zásady bezprostřednosti. Své úvahy při hodnocení svědeckých výpovědí soud prvního stupně náležitě, v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., vysvětlil, jestliže uvedl, že svědecké výpovědi (K., S., M., D., Š., T. a V.) jsou „příliš obecné“, žádný ze svědků „nepotvrdil, že by žalobce a) 20. 2. 2015 alkoholické nápoje v budově školy konzumoval, a pokud uváděli, že jevil známky opilosti, bylo to jejich subjektivní hodnocení, které vycházelo z chování žalobce a), přičemž toto hodnocení žalobce a) svědky bylo natolik neurčité a obecné, že není možno jednoznačně dospět k závěru, že žalobce a) 20. 2. 2015 v budově školy alkoholické nápoje konzumoval“. Odvolací soud potom ke zjištěnému stavu kabinetu doplnil, že se nejednalo o kabinet žalobce a), který proto neodpovídal za stav, v jakém se nacházel. Nelze proto dovozovat, že zjištění skutkového stavu je již na první pohled natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět, tedy že je natolik vadné, že představuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a vykazuje znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, a znamená tak porušení práv žalované garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
30. Dovolací soud proto vychází ze skutkového závěru soudů, že z jednání, která byla žalobcům vytknuta v okamžitém zrušení pracovního poměru, se oba žalobci dopustili odmítnutí podrobit se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, tj. porušení povinnosti stanovené ustanovením § 106 odst. 4 písm. i) zák. práce, a žalobce b) též požívání alkoholu na pracovišti, tj. porušení povinnosti stanovené ustanovením § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce.
31. Rozsudek odvolacího soudu je v otázce, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)) zák. práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. dovolatelem předestřené otázky č. 1 a 7), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
32. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
33. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
34. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
35. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
36. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.).
37. Soudní praxe se ustálila na závěru, že (vedle shora uvedených) jedním z nejvýznamnějších hledisek pro posouzení míry porušení bezvýhradné a kategorické povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. i) zák. práce (podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek) je, za jakých okolností zaměstnanec dechovou zkoušku na alkohol odmítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1252/2002).
38. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, vyplývá závěr, že pozitivní zjištění o tom, že je zaměstnanec pod vlivem alkoholických nápojů, neznamená vždy (bez dalšího) porušení povinnosti ve smyslu ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce nevstupovat na pracoviště zaměstnavatele pod vlivem alkoholického nápoje takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti ve smyslu § 52 písm. g) zák. práce, neboť k jeho požití musí dojít v takové míře, že má vliv na snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti zaměstnance; uvedený závěr obstál i v ústavní rovině, byla-li ústavní stížnost podaná proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 912/17. Uvedený závěr se nepochybně vztahuje i na posouzení intenzity porušení povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce nepožívat alkoholické nápoje na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště.
39. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat (korigovat) pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
40. Dovolatelka odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že dostatečně nevzal v úvahu, „jakou funkci žalobci zastávali u žalované“. Z bodu 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud zohlednil specifické postavení pedagoga (že pedagogický pracovník vykonává vedle vyučovací činnosti rovněž výchovně vzdělávací činnost), které „vyžaduje, aby pedagog, mimo jiné, jednal v souladu s pravidly slušnosti a občanského soužití s přihlédnutím k ochraně žáků před riziky poruch jejich zdravého vývoje, že chování učitele je vzorem pro žáky, že základem pedagogické činnosti je mimo jiné i osobní příklad učitele, jeho morální bezúhonnost, a že učitel svou prací, chováním a jednáním ovlivňuje morálku žáků a je pro ně morálním vzorem“, takže „pedagog by tak měl jít příkladem mimo jiné i v tom, že si bude řádně plnit své pracovní povinnosti a bude dodržovat nastavená pravidla“, jakož to, že „kredit školy do značné míry závisí na kvalitě (morální i odborné) pedagogického sboru“. Dovolatelka zde náležitě nebere v úvahu, že vytýkaného jednání se žalobci dopustili – jak ze skutkových zjištění soudů vyplývá – ve školním kabinetu mimo vlastní výkon přímé pedagogické činnosti a že nikdo z žáků ani z veřejnosti nebyl události přítomen, takže jednáním žalobců nedošlo nejen k přímému ohrožení mravního vývoje žáků nebo pověsti žalované na veřejnosti, ale ani k poškození morálního kreditu žalobců u jejich žáků, které by vylučovalo výkon jejich pedagogické činnosti alespoň po dobu výpovědní doby.
41. Žalobci byli vyzváni k tomu, aby se podrobili orientační dechové zkoušce na alkohol, poté, co byli v době, kdy měli provádět výuku, zastiženi v uzamčeném školním kabinetu, jehož stav (zápach po alkoholu a přítomné láhve od alkoholu) vzbuzoval dojem, že žalobci v kabinetu požívali alkoholické nápoje. Nelze tedy pochybovat o tom, že požadavek, aby se žalobci podrobili dechové zkoušce, byl opodstatněný, neboť vyvstala potřeba ověření, zda žalobci neporušili povinnost zaměstnance podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce. Na druhé straně je ale třeba zohlednit, že žalobci podle skutkových zjištění soudů nejevili známky požití alkoholických nápojů (namítá-li dovolatelka, že „žalobci jevili dle jednoznačně prokázaných svědeckých výpovědí známky požití alkoholu“, nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění soudů), o čemž svědčí též absence skutkových zjištění o tom, že by při odmítnutí dechové zkoušky bylo u žalobců pozorováno snížení duševních funkcí a jejich celkové pohotovosti, jež by bylo důvodem pro jejich vyloučení z dalšího výkonu práce (žalovaná naopak žalobcům v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýká, že budovu školy „bez omluvy a souhlasu nadřízených“ opustili, i když ještě měli vyučovat „další dvě hodiny“).
42. Žalobce b) – na rozdíl od žalobce a) – se dopustil jednání spočívajícího v požívání alkoholických nápojů na pracovišti. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu se však jednalo – a odvolací soud správně považoval za významné – o „nepatrné požití alkoholu“. Zjištění, že žalobce b) na pracovišti alkoholické nápoje požíval, není soudy odůvodněno tím, že by jevil známky opilosti, nýbrž jen jeho „doznáním“, které při odmítnutí dechové zkoušky učinil; závěr o nezpůsobilosti žalobce b) k výkonu práce z důvodu požití alkoholu nebyl odpovědnými zaměstnanci žalované na místě učiněn.
43. Uzavřel-li odvolací soud za těchto okolností (poté co zohlednil, že u obou žalobců se jednalo o „ojedinělý exces“, že nebyly zjištěny „žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že žalobci své povinnosti pedagogů neplnili dlouhodobě či opakovaně, že by opakovaně či dlouhodobě porušovali své pracovní povinnosti tím, že by se nedostavovali do výuky, učili pod vlivem alkoholu nebo jej požívali na půdě školy, ani že by proti jejich osobám nebo jejich pedagogickému působení směřovaly v minulosti či dokonce dlouhodobě výtky žáků, rodičů či žalovaného“), že „nelze dospět k závěru, že by porušení povinností žalobci a) a b) dosáhlo takové intenzity porušení pracovních povinností, pro kterou by po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby oba žalobce zaměstnával ještě po dobu výpovědní doby, tedy intenzity, která by odůvodňovala rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením“, nelze jeho úvahu při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce považovat za zjevně nepřiměřenou; lze souhlasit i s úvahou odvolacího soudu, že jednání žalobců by odůvodňovalo rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.
44. Neopodstatněná je i námitka dovolatelky, že odvolací soud „nijak nevyhodnotil porušení povinnosti žalobců v tom, že nechali žáky žalované bez dozoru“ (žalobci v rozporu s ustanovením § 206 zák. práce neuvědomili žalovanou o překážce v práci). Uvedené jednání se nestalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru a odvolací soud k němu jako k okolnosti ovlivňující závěr o intenzitě porušení pracovní povinnosti přihlédl (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
45. Závěr o vyšší míře intenzity porušení pracovních povinností neodůvodňuje ani obsah písemných oznámení žáků žalované o chování žalobců z 19. 2. 2015 [podle nichž se žalobce b) měl dne 19. 2. 2015, tedy v den předcházející vytýkanému porušení pracovních povinností, dostavit do výuky pod vlivem alkoholu a již tento den společně s žalobcem a) měli v kabinetu požívat alkohol], neboť ani skutečnosti v nich uvedené se nestaly důvodem posuzovaných zrušovacích projevů žalované a odvolací soud z nich ani nevycházel jako ze skutečností prokázaných (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: „…i kdyby byly skutečnosti, které vyplývají z oznámení žáků … pravdivé…“). Odvolací soud správně při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností žalobci nebral v úvahu ani skutečnosti vyplývající „z jejich karty řidičů“, které obsahují záznamy o porušení povinností, které nijak s plněním jejich pracovních povinností nesouvisí, jež se navíc odehrála až v době následující po jednání, které se v jejich případě stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru.
46. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci též v souladu s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž dovolatelka ve svém dovolání odkazuje. Dovolatelka jen přehlíží, že uvedená rozhodnutí spočívají na jiném skutkovém stavu, než na kterém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000, a ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2667/2003, se sice týkají porušení povinnosti zaměstnance podrobit se orientační dechové zkoušce na alkohol, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, porušení povinnosti zaměstnance nevstupovat na pracoviště pod vlivem alkoholu, avšak v odkazovaných případech zaměstnavatel k rozvázání pracovního poměru přistoupil výpovědí, nikoliv okamžitým zrušením pracovního poměru. V dalších odkazovaných rozhodnutích (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1234/2013, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94) šlo o porušení pracovních povinností, jichž se zaměstnanci dopustili jiným způsobem než v projednávané věci. Konečně odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 550/2014, ani otázku intenzity porušení pracovních povinností neřešil, neboť předmětem řízení zde byla neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí danou z důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce.
Zdroj: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1562/2023
Diskuze k článku ()