Judikatura Nejvyššího soudu, sahající až do roku 1971, vyžadovala, aby skutečnost, že účastník právního úkonu pro duševní poruchu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, byla prokázána "zcela jednoznačně" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti". Jelikož však skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou, je tento standard stanovený v judikatuře Nejvyššího soudu nadměrně vysoký. Absolutní, stoprocentní jistoty totiž nelze dosáhnout a není vyžadována ani v trestním právu. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi ochranou osob duševně postižených a osob v dobré víře.
Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude dosažena již stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy, rozhodující o aplikaci § 581 věty druhé nového občanského zákoníku, musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()