Následující text není shrnutím obsahu, tím méně recenzí knihy, ale zachycuje mé myšlenky v průběhu studia celého textu.
Všimli jste si, že zatímco oddíl 6 trestního zákoníku se jmenuje podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, hned první paragraf tohoto oddílu nese název podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody?
Jak tedy chápat podmíněný trest v našem systému trestů? Vždyť název oddílu čistě gramaticky po mém soudu označuje samostatný druh trestu, zatímco konkrétní norma pojmenovává jen možnou variantu trestu odnětí svobody. Také této otázce se autor knihy věnuje. A musím přiznat, že řada postřehů a výsledků průzkumů, které toto dílo přináší, mě i po třicetileté praxi trestního soudce nejen překvapila, ale i změnila můj pohled na druh trestu, který tak často a do jisté míry rutinně ukládám.
Dvě třetiny své dosavadní soudní služby jsem působil jako prvostupňový soudce, z toho skoro polovinu jako předseda prvostupňového senátu krajského soudu, tedy v pozicích, které jsou pro volbu druhu a výše trestu zásadní. A musím potvrdit další z doložených závěrů autora, že podmíněný trest je rozhodně tou nejčastější sankcí, kterou jménem republiky ukládám.
Proč neukládáme více třeba kratších trestů vězení?
Ve vzpomínkách se vracím do doby po sametové revoluci, kdy rychle se rozvíjející kontakty s kolegy na západ od našich hranic přinášely poznatky o restorativní justici, procesních odklonech, důležitosti sociální práce s pachateli, výhodách mediace mezi pachatelem a obětí. Vzpomínám na několik studijních cest do Nizozemí, které mě v tomto směru ovlivnily asi nejvíc. Přesvědčení o tom, že vězení (nemluvím o nejzávažnější trestné činnosti, na kterou jiným druhem trestu, než vězením reagovat nejde) jako prostředek k nápravě pachatele moc nefunguje, již tehdy sdílela většina trestních soudců, kterým navíc zakrátko přispěchala na pomoc řada neziskových organizací a v druhé polovině devadesátých let první odborníci přímo na soudech, zárodek Probační a mediační služby. Zároveň na přelomu tisícletí začala statistika trestné činnosti setrvale klesat, abychom se dosud vyhřívali v různých žebříčcích mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa. Pro soudce je to signál, že zvolená cesta alternativních trestů funguje.
Navíc co pamatuji, s výjimkou krátké doby po amnestii prezidenta Havla z 1. ledna 1990, se naše vězeňství potýká s chronickým problémem přeplněných věznic, což soudci také vnímají. Podle vzpomínek starších kolegů i před rokem 1989 vlastně vězeňský systém fungoval jenom proto, že prezidenti v předvídatelných intervalech k různým výročím vyhlašovali amnestie, které na jistou dobu věznicím ulevily. Sám jsem o podobných jednáních ministrů spravedlnosti s hlavami státu leccos slyšel i v tomto století. Poslední vyhlášená amnestie prezidenta Klause z 1. ledna 2013 však svým negativním mediálním ohlasem, jak se zdá, tuto nekoncepční, ale bohužel potřebnou možnost redukce vězeňské populace učinila politicky velmi nákladnou.
Tak proč neukládáme jiné alternativní tresty? Vyjma výjimečných případů asi přicházejí do úvahy jako samostatné alternativní tresty jenom tři, domácí vězení, obecně prospěšné práce a peněžitý trest.
Když k 1. lednu 2010 trest domácího vězení rozšířil škálu alternativních trestů, tipoval jsem, že se zakrátko stane jedním z nejvíce ukládaných trestů. Jeho výhody jsou zřejmé, významně dopadá na osobní svobodu pachatele, aniž by omezoval jeho výdělkové možnosti, zároveň je velmi levný pro společnost, monitorovací zařízení umožní kontrolovat nejen výkon trestu samotného, ale i třeba další soudem uložené tresty a omezení (zákaz návštěv koncertů a sportovních utkání, vyhýbat se místům pobytu oběti a podobně). Máme rok 2024 a snad teprve nyní máme vysoutěžený monitorovací systém v potřebné kvalitě. Těch 14 let průtahů vedlo k tomu, že pro soudce tento trest zatím přestal být rozumnou alternativou třeba kratšího vězení, ale hlavně, podmíněného odsouzení.
To, že soudci rádi využijí alternativní trest, který je smysluplný a z vlastní povahy není pro pachatele příjemný, dokládá trest obecně prospěšných prací. Když byl novelou trestního zákona č. 152/1995 Sb. zaveden, záhy jej soudci začali ukládat velmi často, leckdy několik vedle sebe uložených trestů ani nemohl pachatel reálně včas vykonat a podmínky pro jeho ukládání se musely redukovat i judikaturou.
Pokud jde o trest peněžitý, jeho užívání významně poškodila snaha zákonodárce ulehčit věznicím (opět!), kdy jednoduchý procesní postup při přeměně tohoto trestu v případě jeho nezaplacení na trest nepodmíněný byl změnou zákona komplikován povinností využít nejprve jiné alternativní náhradní tresty. Soudní aparát je chronicky přetížený a špatně ohodnocený, proto soudci nebudou preferovat sankce, které jsou ve vykonávacím řízení administrativně náročné. V současnosti i díky aktivitě bývalého předsedy nejvyššího soudu Pavla Šámala a bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana (a v důsledku opětovného zjednodušení přeměny peněžitého trestu na vězení) tento druh trestu je využíván stále více. Pro významnou část pravidelných klientů trestní justice, chronicky nepracujících, je však tato sankce obtížně použitelná.
Takže ve zbytku nám zbývá „podmínka“ tak, jak ji v trestním zákoníku máme.
Tolik mé ryze subjektivní stručné úvahy k tématu, jemuž se autor této knihy s odstupem akademika a přístupem znalce trestního práva disponujícího řadou statistik a analýz věnuje.
A neodpustím si jednu úvahu mnohem obecnější. Výchova juniorních právníků, soudních asistentů a kandidátů, čekatelů státního zastupitelství a advokátních koncipientů v naší vlasti se vedle praktického výcviku podle mé zkušenosti zaměřuje především na dokonalou znalost platného práva, případně relevantní judikatury. Je to ostatně v německo-rakouském právním prostředí, jehož jsme historicky součástí, tradicí. Neprospělo by našemu výkonu spravedlnosti zaměřit se více při vzdělávání na otázky obecnější, principiální, právně-filosofické, doktrinální? Ptám se proto, že za sebe odpovídám ano. Pak bychom ale museli mít jako praktičtí právníci k dispozici více odborných prací, jako je tato.
Každopádně každý, kdo přemýšlí o trestní politice našeho státu, ať už je státním zástupcem, soudcem, obhájcem, legislativcem, politikem či akademikem, by měl páce, jako je ta Jakuba Drápala, přečíst.
Diskuze k článku ()