Všechny ty zločiny měly svůj právní základ, byly nařízeny příslušnými úřady, byly řádně provedeny a toto provedení „zúřadováno“. Hrůzy státem organizovaného „konečného řešení“ však byly završením mnohaletého vývoje antisemitismu. Vývoje, který zpočátku nebyl státem otevřeně podporován, ale byl jím „jen“ okázale tolerován. A to jako projev „spravedlivého hněvu lidu“. Následovalo již státem řízené postupné vytlačování Židů z veřejného, kulturního i hospodářského života. Ze škol, z práce, ze společných kupé ve vlaku, z veřejných parků … Občané Německa a ostatně i okolní státy si postupně zvykali na zvyšující se míru nespravedlnosti a násilí. To, co dříve bylo jen stěží představitelné, stávalo se zákonem.
Proč ten výlet do nedávné historie? Jen pro připomenutí. Že i psané právo může být bezprávím, nejsou-li respektována základní lidská práva všech. Že při tvorbě i výkladu psaného práva musí být respektovány základní zásady demokratické společnosti. Že současná úroveň ochrany lidských práv není žádná samozřejmost. Že se daleko snáze ztrácí než získává. Že ohrožení lidských práv jednotlivce či skupiny je ohrožením lidských práv nás všech. A že jsme to na prvním místě my, právníci, kteří máme přímo „v popisu práce“ lidská práva chránit.
Diskuze k článku ()