Odpověď z Lucemburku je velmi důležitá především pro soudce zabývající se spotřebitelskými úvěry, kteří aplikují zákon o spotřebitelském úvěru . Ten stanoví ve svém § 87 sankci za porušení povinnosti věřitele před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele, avšak pouze v podobě relativní neplatnosti úvěrové smlouvy. Z textu příslušné směrnice č. 2008/48/ES se však spíše zdá, že by měla nastoupit neplatnost absolutní. Nejde přitom jen o otázku ryze teoretickou, naprostá většina žalovaných spotřebitelů je v řízeních zcela pasivní a relativní neplatnost, natož v promlčecí době, nenamítne. [2][1]
Aniž bych si chtěla hrát na věštkyni, troufám si odhadnout, že Soudní dvůr EU dospěje k závěru, že domácí úprava je v rozporu s evropským právem. Ostatně již ve starším rozhodnutí ve věci C‑565/12 ve věci LCL Le Crédit Lyonnais SA proti Fesihu Kalhanovi Soudní dvůr EU zdůraznil povinnost členských států maximálně chránit spotřebitele proti těm úvěrujícím věřitelům, kteří jejich úvěruschopnost neposuzují.
Soudní dvůr EU ustanovení o relativní neplatnosti obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sám zrušit nemůže. Jedno čekání tak vystřídá čekání nové, tentokrát na Ústavní soud. Ten bude muset kromě jiného odpovědět na otázku, jak stávající úpravu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru patrně neodpovídající evropskému právu, vykládat. Mám pocit, jako bychom se vraceli o deset let zpět, kdy se řešil téměř stejný problém s tehdejším ustanovením § 55 tehdejšího občanského zákoníku. [3]
Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru[1]
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS[2]
Dle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) ve znění platném do 31. 7. 2010 platilo, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a).[3]
Diskuze k článku ()