Již toto obsazení rolí může vyvolat údiv a věc byla netypická i tím, že dosud dospěla jen k řešení procesní otázky, zda takový spor vůbec patří do pravomoci soudu.
Ne zcela jednoduchý (dovolací soud byl opačného názoru než soudy nižších stupňů) a dosti podrobně vyargumentovaný závěr, že disciplinární pravomoc mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny nemá přednost před pravomocí soudu, zůstal v následných debatách po vydání rozhodnutí trochu upozaděn právě vzhledem k povaze sporu, který však teprve bude soudy věcně řešen. Mnohé totiž zaujala pasáž odůvodnění, že na vystupování, projevy a chování poslanců a senátorů, kteří reprezentují názory svých voličů, realizují zákonodárnou moc a tím významně ovlivňují životy všech občanů republiky, mohou být důvodně kladeny vyšší nároky než na jednání ostatních občanů. Občané České republiky mají právo očekávat, že se jimi volení ústavní činitelé budou alespoň snažit vystupovat s určitou úrovní a kulturou. Komory Parlamentu by neměly být poslanci a senátory pokládány za fóra, na nichž lze bez rozmyslu či dokonce po zralé úvaze, avšak z nízkých pohnutek pod ochranou indemnity pronést cokoli, aniž by to mělo pro řečníka nepříznivé následky. Proto ke kultivaci parlamentní debaty a ke zvyšování úrovně zákonodárného sboru má sloužit disciplinární řízení jako nástroj, představující určitou nadstavbu k občanskoprávní odpovědnosti každého občana za jeho projevy, jimiž by zasáhl do osobnostních práv jiného.
Dost jsme s kolegy váhali, zda takový mravní apel do rozhodnutí dávat, nicméně nebyla to jen samoúčelná moralitka, nýbrž i jeden z důležitých důvodů, proč je tu pravomoc soudu dána. Po více než půl roce jsme se však nemohli zbavit jistého pocitu marnosti při pohledu na televizní záběry jiného poslance, kterak si vynucuje prostor ke svému přednesu fyzickým nátlakem na předsedajícího i bizarní slovní výhrůžkou. Výzva ke kultivovanému jednání při výkonu funkce samozřejmě nemíří jen na představitele moci zákonodárné. Ani zástupci dvou mocí ostatních nedávají leckdy moc důvodů k radosti, nedobrým příkladem budiž kauzy soudců a státních zástupců řídících automobil pod vlivem alkoholu.
Otázkou je, jak nahlížet na vzájemné ataky jednotlivých úředních osob. Nejčerstvěji do sbírky, kterou bych se nebál nazvat panoptikem, přispěla ministryně spravedlnosti paušálním osočením soudců Ústavního soudu, že při vydání plenárního nálezu, který rozčeřil politické vody, rozhodovali podjatě v očekávání jakýchsi výhod. Co na tom, že kritička nález dosud nečetla, přesto jej bez věcné argumentace označila za divný, a k tomu zásadní výtku nedostatku profesní a mravní integrity soudců podložila jen jakousi úvahou o časové omezenosti jejich mandátu. Nechci tu rozebírat, jaké škody na důvěře veřejnosti v orgány státu tím byly napáchány, vracím se spíš obloukem k otázce naznačené v úvodu. Nepředpokládám, že zrovna tato kritika ústavních soudců by měla vyvolat soudní spor, avšak člověku bleskne hlavou, zda vůbec a nakolik jsou obdobná vyjádření výkonem veřejné moci (pak by na případnou odpovědnost za ně dopadal režim speciálního předpisu, totiž zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) nebo zda se uplatní pouze obecná občanskoprávní úprava. Žaloby na ochranu osobnosti či náhradu nemajetkové újmy proti politicky veřejně činným osobám (v některých případech proti státu) se totiž objevují stále častěji, namátkou jmenujme spor dvou europoslanců s místopředsedou Poslanecké sněmovny a předsedou politického hnutí za nepravdivé nařčení o způsobu jejich hlasování v otázkách migrace či dvojici kauz, které dospěly až do dovolacího řízení, v nichž se vytýkají nepravdivé či difamující výroky dokonce prezidentu republiky.
Je tedy zřejmé, že jde o aktuální problém vyznačující se potenciálem růstu a zároveň různorodostí situací, v nichž se vystoupení představitelů veřejné moci odehrávají. Z hlediska právní kvalifikace bude třeba rozlišit výroky činěné vůči jiným subjektům veřejné moci od výroků dotýkajících se osob stojících mimo sféru veřejné moci. A zde pak je nepochybně rozdíl, zda se třeba ministr vyjadřuje k problematice svého resortu nebo zda již jeho výroky mají stranickou povahu a prezentují spíše názor politické strany či hnutí v rámci předvolebního boje či prostě politické soutěže. K rozboru těchto otázek bych se rád vrátil někdy příště, dnes si už dovolím jen vyjádřit přání, aby epidemie negativního slovního působení činitelů všech složek moci netrvala ani tak dlouho, jak nás snad už nebude trápit pandemie covidová.
Diskuze k článku ()