Původně bylo ustanovení § 7 zákonného opatření posuzováno tak, že nelze přiznat osvobození prvnímu úplatnému nabytí vlastnického práva k jednotce v rodinném domě. V současné době se při posuzování nároku na osvobození přihlíží k závěru Nejvyššího správního soudu, který soud vyjádřil v rozsudku sp. zn. 4 Afs 89/2020 ze dne 24. 6. 2020. Nejvyšší správní soud svým analogickým výkladem vyplnil mezeru v zákoně spočívající v neuvedení rodinných domů ve výčtu nemovitých věcí, ve kterých je bytová jednotka osvobozena, a připustil osvobození prvního úplatného nabytí bytových jednotek v rodinných domech. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud k otázce posouzení naplnění důvodů pro přiznání osvobození uvedl: "Zároveň je však třeba uvést, že bytové jednotky v rodinných domech vskutku nebyly ke dni posuzovaného převodu uvedeny ve výčtu nemovitých věcí, jejichž první převod je osvobozen od daně z nabytí nemovitých věcí. Jak již bylo vyloženo výše, neuvedení bytových jednotek v rodinných domech ve výčtu nemovitostí osvobozených od daně z nemovitých věcí v § 7 odst. 1 ZO představuje opomenutí zákonodárce, přičemž z ničeho nevyplývá úmysl zákonodárce tyto nemovité věci z osvobození od daně vyloučit. Nejvyšší správní soud rovněž dává za pravdu stěžovateli v tom, že znění § 7 odst. 1 ZO nedává prostor pro natolik extenzivní výklad, který by pod ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) ZO zahrnul i nabytí bytové jednotky v rodinném domě. Absenci úpravy týkající se osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí u bytových jednotek v rodinných domech tak je nutné vnímat jako neúplnost právního řádu, představující mezeru, kterou je třeba zaplnit. Nevyplnění této mezery by vedlo k nespravedlivému výsledku prostřednictvím nerovného zacházení s nabyvateli bytových jednotek v rodinných domech." Nejvyšší správní soud dále uzavřel, že: "...k zaplnění popsané mezery v právu, kterou považuje za nepravou a nevědomou, využil analogie legis, kterou lze připustit pouze v případě, že se nedostane do rozporu s jasnou a jednoznačně vyjádřenou vůlí zákonodárce, neboť tím by soud narušil princip dělby moci". Z odůvodnění uvedeného v citovaném rozsudku vyplývá, že Nejvyšší správní soud popsanou mezeru v zákoně uzavřel analogickou aplikací § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření na případy prvního úplatného nabytí vlastnického práva k bytové jednotce v rodinném domě. Nejvyšší správní soud tedy svým analogickým výkladem vyplnil mezeru v zákoně spočívající v neuvedení rodinných domů ve výčtu nemovitých věcí, ve kterých je bytová jednotka osvobozena a připustil osvobození prvního úplatného nabytí vlastnického práva k bytovým jednotkám v rodinných domech.
V případě, že nebyla daň v dané věci ještě vyměřena, přihlédne správce daně ke shora uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu a při splnění všech zákonem stanovených podmínek přizná osvobození od daně. Pokud již byla daň vyměřena, je třeba, aby poplatník podal dodatečné daňové přiznání a uplatnil si nárok na přiznání osvobození podle § 7 zákonného opatření. Dodatečné daňové přiznání lze podat pouze ve lhůtě pro stanovení daně.
S účinností zákona o zrušení daně z nabytí nemovitých věcí č. 386/2020 Sb., došlo počínaje dnem 26. září 2020 ke zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, a to se zpětnou účinností. Daň z nabytí nemovitých věcí se nebude již vztahovat na ty případy, které budou předloženy s návrhem na vklad do katastru nemovitostí dne 26. září 2020 a později.
Podle přechodných ustanovení k zákonu byla daň z nabytí zrušena i pro případy, kdy byl vklad práva do katastru nemovitostí proveden v prosinci 2019 a později, tj. v případech, kdy lhůta pro podání daňového přiznání byla 31. března 2020 a později.
Dotčená ustanovení zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, v platném znění: § 2, § 7
