Například Pierluigi Chiassoni otevřeně přiznává, že v některých případech záleží na evaluaci soudce jako osoby, kterou z možných interpretací zvolí. Jak totiž víme, existuje několik interpretačních metod, na jejichž základě může interpret dospět v některých případech k různým závěrům. V takovém případě pak někdy hraje zásadní roli i morální hodnocení soudcem. Tato skutečnost nás může dovést k tomu, že bychom se měli i při diskuzích o interpretaci a aplikaci práva zabývat problematikou morálního uvažování a zdůvodňování. Potom, co bude stručně uvedeno, proč je otázka morálních intuic v právu relevantní, bude zkoumána otázka, zda i přes to můžeme (tedy spíše soudci) dospět v těchto případech k racionálnímu rozhodnutí. Budeme se snažit ukázat, že to možné je, byť se to tak na první pohled nemusí zdát. K tomu, abychom tuto otázku zodpověděli, využijeme analytickou filosofii, zejména filosofii Ludwiga Wittgensteina, Wilfrida Sellarse a Roberta B. Brandoma, kterou podpoříme poznatky kognitivní vědy. Na závěr uvedeme implikace tohoto našeho zkoumání pro právo. Uvidíme, že je velice důležité, aby byla rozhodnutí řádně odůvodněna a aby byly složité případy rozhodovány více soudci, kteří mají na některé otázky rozdílné názory, a rovněž uvedeme, proč jsou důležitá a užitečná odlišná stanoviska.
Úvod
Pokud se podíváme na literaturu věnující se otázkám interpretace a s nimi spojené otázce aplikace práva, můžeme se setkat s odkazem na úlohu morálního uvažování a zdůvodňování. A to ať se podíváme na zastánce anti-pozitivistického přístupu, jako je například Ronald Dworkin, který tvrdí, že morální uvažování hraje zásadní roli při řešení obtížných ústavních otázek (tzv. "hard cases"),[1] nebo na zastánce pozice, vůči které se Dworkin vymezuje, tedy na pozitivisty. Tak kupříkladu ani Herbert Hart nezpochybňoval to, že v rámci interpretace a aplikace práva hraje morální uvažování a zdůvodňování svou roli, pouze tvrdil, že tyto úvahy nejsou nezbytně součástí práva.[2] Podobně se k této problematice staví i Joseph Raz, který nepopírá, že morální úvahy a důvody hrají roli v soudním rozhodování, ale tvrdí, že v takových případech soudci uplatňují svou diskreci.[3] Vidíme tedy, že ovlivnění soudního rozhodování morálními úvahami je připuštěno jak ze strany takzvaných inkluzivních pozitivistů (příkladem je výše zmíněný Herbert Hart), tak i exkluzivních pozitivistů (příkladem je zmíněný Joseph Raz).[4]
Lze tedy říci, že ani pozitivisté nepopírají, že morální uvažování a zdůvodňování hraje roli při výkladu a aplikaci práva, a to i v případě samotného soudního rozhodování. Z toho lze vyvodit, že otázka morálního uvažování a zdůvodňování v souvislosti s interpretací a aplikací práva je relevantní nejen z pohledu anti-pozitivistů, ale i z pohledu pozitivistů. Na základě tohoto poznatku může být poměrně překvapivé, že se morálním uvažováním a zdůvodňováním v rámci právní teorie či filosofie v současné době příliš nezabýváme. Tak tomu ovšem nebylo vždy a otázce intuic, citu a dalších mimoprávních vlivů na soudní rozhodování byl věnován na evropském kontinentě poměrně značný prostor, a to již v 19. a 20. století. Můžeme zmínit například francouzské právní filosofy a teoretiky Françoise Gényho a Léona Duguita,[5] dále pak nám alespoň geograficky bližší a v České republice známější představitele tzv. školy "volného práva",[6] kde jméno Eugena Ehrlicha je známo asi každému absolventovi právnické fakulty. Pokud diskutujeme tuto problematiku, nemusíme odkazovat pouze na "volnoprávníky", ale můžeme zmínit i jméno Hanse Kelsena, který rovněž uvádí, že i morální úvahy a normy hrají v rámci interpretace a aplikace práva soudy důležitou roli.[7]
V tomto textu tak na tyto debaty navážeme. Z mnoha různých otázek, které jsou s touto problematikou spojené, se budeme věnovat zejména otázce, zda je možné dospět k racionálnímu závěru i v případě, kdy v rozhodování hraje svou roli morální uvažování soudců. Jak bude níže rozebráno, v rámci morálního uvažování a zdůvodňování hrají důležitou roli morální intuice, které se zdají být zásadní při tvorbě našeho morálního úsudku. Výzkumy nasvědčují tomu, že náš intuitivní úsudek předchází naše zdůvodňování, tedy hledání důvodů, které probíhá až následně (post hoc). V některých případech pak vzniká dojem, že je tento úsudek neospravedlněný, neboť nejsme schopni uvést racionální důvody, které by nás k onomu rozhodnutí vedly. Uvádíme pak buď zcela irelevantní důvody, které se dají protichůdnou evidencí vyvrátit, nebo nejsme schopni uvést důvody žádné.[8] To by nám (nejen) v případě soudního rozhodování mělo vadit.
My se v tomto textu budeme snažit ukázat, že i pokud je tato teorie správná,[9] je zde při splnění určitých podmínek šance, že můžeme dospět k poměrně racionálnímu (odůvodněnému a ospravedlnitelnému) rozhodnutí. Budeme tak zastávat pozici, že byť může být pravdou, že naše uvažování a rozhodování je silně ovlivněno našimi intuicemi, je možné tato rozhodnutí za určitých podmínek korigovat. Ukážeme, že odůvodňování našich rozhodnutí pak nemusí sloužit jako pouhá racionalizace, ale může plnit i jinou funkci. Touto funkcí je, že při odůvodňování našeho rozhodnutí explicitně uvádíme důvody, které nás k němu vedly. Tím vstupujeme do prostoru důvodů, který je společenský, a právě díky tomu může dojít ke korekci našeho rozhodnutí tak, aby bylo vybráno takové, které se zdá býti co nejvíce ospravedlněné.[10] V této části využijeme opět poznatky kognitivních vědců, které propojíme s filosofií Wilfrida Sellarse a Roberta B. Brandoma.
Výchozí pozice a výzkumná metoda
Jak bylo již zmíněno, někteří právní teoretikové či filosofové si všímají toho, že pokud hovoříme o interpretaci a aplikaci práva, hraje svou roli i morální uvažování a zdůvodňování. Například Pierluigi Chiassoni otevřeně přiznává, že v některých případech záleží na evaluaci soudce jako osoby, kterou z možných interpretací zvolí.[11] Jak totiž víme, existuje několik interpretačních metod, na jejichž základě může interpret dospět v některých případech k různým závěrům.[12] V takovém případě pak někdy hraje zásadní roli i morální hodnocení soudcem.[13] Tuto tezi přijmeme v tomto textu jako výchozí bod.
Tato skutečnost nás pak může dovést k tomu, že bychom se měli i při diskuzích o interpretaci a aplikaci práva zabývat problematikou morálního uvažování a morálních intuic. To se v rámci právní filosofie a teorie povětšinou neděje. My se v tomto textu pokusíme tuto "mezeru" vyplnit a podat analyticko-explikační teorii (deskriptivní teorii).[14] K tomu je vhodné použít i zjištění jiných věd, s kterými by tato naše teorie měla být v souladu. To tedy znamená, že taková teorie by neměla být v rozporu s tím, co bylo empiricky zjištěno. V kontextu tématiky tohoto textu se zdá býti vhodné využít poznatky vědy kognitivní. V tomto textu se tak otevřeně hlásíme k metodologickému naturalismu. Na tomto místě je třeba upozornit na skutečnost, že z této pozice nemůžeme implikovat přijetí naturalismu ontologického, tedy redukcionistického pohledu na svět a sociální realitu. Naším cílem je podat analyticko-explikační (deskriptivní) teorii, která obstojí i před tribunálem faktů,[15] kdy k tomuto cíli se zdá být vhodné využít námi předestřenou metodologii.
Jsme si vědomi toho, že tato pozice, tedy realismus, který je spojen s metodologickým naturalismem, není mezi právními teoretiky a filosofy zrovna nejoblíbenější a nemá mnoho svých přívrženců.[16] Toho si všímá i Pierluigi Chiassoni.[17] My se pokusíme v tomto textu ukázat, že je to pozice, která by mohla být zajímavá a nést své plody. Jak uvádí Chiassoni:
"Skepse (a s ní spojený realismus) není v současné jurisprudenci příliš rozšířeným postojem. Hartova kritika 'skepticismu vůči pravidlům' [...] se stále v právní teorii drží, a to jak v Common Law, tak v Civil Law. [...] Nehledě na vlivnou kritiku představuje skepticismus (a v něm zakotvený pohled realismus) dobrou teorii. [...]
Řečeno na rovinu, realistické teorie práva, totiž jak je chápu já, tvrdě empirické a analytické právní teorie, jsou v očích přátel i nepřátel spatřovány jako 'skeptické', neboť v kritice, kterou vznášejí proti 'formalismu', 'konceptualismu' a obecně jakémukoli druhu naivního či předstíraného 'objektivismu' a 'kognitivismu' týkajícího se práva, vrhají na tyto růžové názory světlo pochybností a odvolávají se na tribunál faktů."[18]
Přikročíme ke zkoumání otázky morálního uvažování výše naznačeným způsobem. Po tom, co uvedeme, proč je otázka morálních intuic v právu relevantní, což učiníme v části 2 tohoto textu, budeme zkoumat naši základní otázku, tedy zda i přes to můžeme dospět v těchto případech k racionálnímu rozhodnutí. Budeme se snažit ukázat, že to možné je, byť se to tak na první pohled nemusí zdát. K tomu, abychom tuto otázku zodpověděli, využijeme analytickou filosofii, zejména filosofii Ludwiga Wittgensteina,[19] Wilfrida Sellarse a Roberta B. Brandoma, kterou podpoříme poznatky kognitivní vědy. Toto bude stěžejní část naší argumentace, která bude obsažena v části 3 tohoto textu. Na závěr (v části 4) uvedeme implikace tohoto našeho zkoumání pro právo. Uvidíme, proč je velice důležité, aby byla soudní rozhodnutí řádně odůvodněna, jaký vztah mají tato zjištění k zásadě volného hodnocení důkazů, proč je velice důležité, aby tzv. složité případy byly rozhodovány více soudci, kteří mají na některé otázky rozdílné názory, a rovněž uvedeme, proč jsou důležitá a užitečná odlišná stanoviska.
Morální uvažování a morální intuice
Než přistoupíme ke zkoumání námi položené hlavní otázky, je třeba si vysvětlit, proč v souvislosti s morálním uvažováním hovoříme o morálních intuicích. Přesvědčený racionalista by tuto souvislost nemusel chápat. Při diskusi o morálním uvažování můžeme v oblasti filosofie narazit na dvě základní (proti sobě stojící) pozice a v rámci nich pak můžeme nalézat větší množství dílčích koncepcí. Nebudeme však rozebírat každou z nich jednotlivě, uvedeme si pouze základní charakteristiky těchto proti sobě stojících pozic. Jednou z nich je pozice racionalistická, druhou můžeme označit souhrnně jako anti-racionalistickou.
Racionalistickou pozici lze stručně charakterizovat tak, že před učiněním morálního úsudku uvažujeme. Zvažujeme různé důvody pro naše rozhodnutí a na základě našeho deliberativního, vědomého rozvažování dojdeme k výsledku, který se nám zdá být optimální, racionální.[20] Podle racionalistů je pak deliberativní perspektiva tou, která je rozhodující při tvorbě našeho úsudku.[21] Zvažování důvodů a vyhodnocení těch dobrých totiž hraje kauzální roli ve formování našeho morálního úsudku.[22] Zdá se tak, že racionalisté uvádějí empirickou tezi, že naše morální uvažování tímto způsobem opravdu funguje.
Tato pozice má v našem prostředí poměrně dlouhou tradici, když už od dob antiky byl stavěn rozum, naše deliberativní myšlení, do kontrapozice k emocím, citům a pocitům. Jak uvádí například Jonathan Haidt:
"Filosofové často píší o konfliktu mezi rozumem a citem jako o konfliktu mezi božstvím a živočišností. Platónův Timaeus (4. stol. př. n. l./1949) představuje půvabný mýtus, v němž bohové nejprve stvořili lidské hlavy s božským rozumem a poté se ocitli v situaci, kdy byli nuceni vytvořit kypící, vášnivá těla, aby pomohli hlavám pohybovat se ve světě. Drama lidského morálního života spočívalo v boji hlav o ovládnutí těl tím, že jejich vášně nasměrovaly k ctnostným cílům. Stoičtí filosofové se na emoce dívali ještě odmítavěji a považovali je za chyby, které člověka poutají k hmotnému světu, a tudíž k životu v utrpení (R. C. Solomon, 1993). Středověcí křesťanští filosofové emoce podobně očerňovali kvůli jejich spojení s touhou, a tedy s hříchem. Kontinentální racionalisté 17. století (např. Leibniz, Descartes) uctívali rozum stejně jako Platón a doufali, že celou filozofii vymodelují podle deduktivní metody, kterou vyvinul Euklides."[23]
Náš rozum a naše deliberativní myšlení nás tak dle racionalistů odlišuje od ostatních živočichů a přibližuje k bohům (tedy zřejmě k nějakému ideálu). Proti tomuto vidění našeho uvažování a zdůvodňování, zejména morálního, se stavěl již například David Hume, který naopak tvrdil, že rozum může a má být pouze otrokem vášní. Jeho filosofie však nebyla tak úspěšná a neměla tak velký vliv na formování hlavních filosofických koncepcí a proudů. Podle Haidta byla mnohem vlivnější filosofie Immanuela Kanta, tedy racionalistická.[24] Samozřejmě se objevují i hlasy proti této racionalistické koncepci, nelze však říci, že by byly tolik slyšet a byly tolik vlivné a úspěšné. V poslední době však dochází k formování nových perspektiv, a to v souvislosti s vývojem kognitivní vědy a prováděných experimentů. Tyto koncepce můžeme označit jako anti-racionalistické.
Mezi těmito zaujímá významnou pozici koncepce Jonathana Haidta, který ji označuje jako sociálně-intuicionistickou. Haidt tvrdí, že morální uvažování a zdůvodňování funguje jinak, než nám předkládají racionalisté. Haidt na rozdíl od zastánců racionalismu tvrdí, že naše morální rozhodnutí je vytvořeno předtím, než začneme hledat důvody, které by nás k němu vedly. Toto rozhodnutí se nám objeví ve vědomí a je formováno naším automatickým, intuitivním systémem a až následně dochází k tomu, že ho náš "rozum" ospravedlňuje. Deliberativní systém je pak podle Haidta zapojen až post hoc, když se snažíme zpětně hledat důvody pro naše rozhodnutí.[25] K obdobnému závěru pak dospívají Mercier a Sperber, když tvrdí, že "naše důvody obvykle konstruujeme jako dodatečné zdůvodnění".[26]
Haidt formuloval tuto svou pozici na základě empirických zjištění. Prováděl s kolegy výzkumy, které se věnovaly morálnímu uvažování a morálnímu rozhodování. Haidt a jeho kolegové vytvořili scénáře, které měly vyvolat poměrně silné automatické reakce na straně respondentů, a zároveň byly navrženy tak, aby nikomu nebyla způsobena žádná újma. Asi nejznámějším z těchto scénářů je ten, kde se objevuje incest. Haidt a kolegové předkládají respondentům k posouzení otázku, zda bylo morálně v pořádku, že spolu měli dva dospělí sourozenci za použití dvojité antikoncepce konsensuální sex, když přitom tento zážitek nenarušil jejich vztah, právě naopak.[27]
Respondenti automaticky odpověděli, že to z morálního hlediska v pořádku nebylo, bylo to tedy morálně špatné.[28] Problém nastal, když respondenti měli uvést důvody, které je k tomuto jejich rozhodnutí vedly. Začali uvádět důvody, které byly v daném kontextu nerelevantní.[29] Tento fenomén Haidt nazývá jako morální ohlupování ("moral dumbfounding"). Na základě tohoto jeho zkoumání a prováděných experimentů přichází se svou teorií, že je nejprve vytvořen úsudek prostřednictvím automatického, intuitivního systému a až následně ho justifikujeme prostřednictvím deliberativního systému a myšlení. Proto Haidt hovoří o emocionálním psovi a jeho racionálním ocasu.[30]
Vzhledem k námi zvolenému metodologickému přístupu (metodologickému naturalismu) budeme považovat anti-racionalistický přístup za ten, který je "správnější", jelikož je v souladu s výsledky kognitivní vědy (Haidtův sociálně-intuicionistický model byl vyloženě formulován na základě empirických výzkumů a jejich výsledků). Budeme tedy předpokládat, že intuitivní, automatické rozhodnutí předchází našemu hledání důvodů. Tedy, že naše deliberativní myšlení a "uvažování/zdůvodňování je nejčastěji jako právník, který obhajuje naše původně intuitivní úsudky, spíše než jako vědec hledající pravdu".[31]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 9/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] DWORKIN, R. Taking Rights Seriously. London: Bloomsbury, 2013, speciálně kapitoly 4 a 5.
[2] HART, H. L. A. The Concept of Law. Oxford: Clarendon Press, 1994, s. 253 an.
[3] LEITER, B. Naturalizing Jurisprudence: Essays on American Legal Realism and Naturalism in Legal Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 153 an., nebo RAZ, J. Authority, Law and Morality. The Monist. 1985, Vol. 68, No. 3, s. 319.
[4] Pozitivisté bývají rozdělováni na tyto dvě skupiny, tedy na inkluzivní a exkluzivní pozitivisty. Ty se pak odlišují podle toho, zda připouštějí možnost, že by morální normy sehrávaly roli nutné podmínky právní platnosti. Exkluzivní pozitivisté tuto možnost striktně odmítají a zastávají pozici, že morální kritéria nejsou nutnou ani dostatečnou podmínkou právní platnosti. Oproti tomu inkluzivní pozitivisté (můžeme se setkat i s označením "soft" pozitivisté) tuto možnost připouštějí. Tvrdí tedy, že v některých právních systémech morální kritéria tuto roli hrát mohou. V otázce role morálních soudů a hodnocení v rámci interpretace a aplikace práva se však tímto způsobem nerozcházejí a i exkluzivní pozitivisté připouštějí, že zde morální úvahy hrají svou roli. Více k tomu SOBEK, T. Nemorální právo. Praha, Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 276 an.
[5] CHAZAL, J.-P. Léon Duguit et François Gény, Controverse sur la rénovation de la science juridique. Revue interdisciplinaire d'études juridiques. 2010, vol. 65, n° 2, s. 85-133.
[6] SOBEK, T. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva Akademie věd České republiky, 2011, s. 285.
[7] "Ale i soudce vytváří právo, a i on je v této funkci relativně svobodný. Tvorba individuální normy [...] je totiž výsledkem činnosti vůle. Pokud se při aplikaci práva může uskutečnit kognitivní aktivita orgánu aplikujícího právo, a to nad rámec nezbytného zjištění rámce, v němž má být akt, který má být vykonán, zachován, nejedná se o poznání pozitivního práva, nýbrž o jiné normy, které zde mohou vplývat do procesu tvorby práva - např. normy morálky, spravedlnosti, normy konstituující společenské hodnoty [...]." KELSEN, H. Pure Theory of Law. Překlad 2. vydání. New Jersey: The Lawbook Exchange, 2005, s. 353. Překlad vlastní.
[8] Tento fenomén pak Jonathan Haidt nazývá jako morální ohlupování (moral dumbfounding). HAIDT, J. The Emotional Dog and Its Rational Tail: A Social Intuitionist Approach to Moral Judgment. Psychological Review. 2001, Vol. 108, No. 4, s. 814-834.
[9] A my věříme, že je, neboť tomu nasvědčují výsledky experimentů prováděné kognitivními vědci. Viz například ibidem, s. 814-834.
[10] Rovněž je vhodné upozornit na to, že tuto korekci rozhodnutí někdy můžeme učinit i my "sami" (za toto upozornění děkujeme anonymnímu recenzentovi). Může k tomu dojít například tím, že si sami nastudujeme co nejvíce informací o dané problematice, zaměříme se na argumenty pro naše přesvědčení a proti němu a následně se je pokusíme co nejvíce objektivně zhodnotit. I v takovém případě může někdy dojít k uvědomění si, že naše intuitivní rozhodnutí se nezdá býti ve světle argumentů, které uvádějí ostatní například ve svých publikacích, zcela ospravedlnitelné. Anonymní recenzent pak odkazuje na Davida Černého a jeho knihu o eutanázii, kde autora přesvědčila racionalita argumentů zastánců pozice, kterou původně nezastával. My se však domníváme, že i v tomto případě vlastně vstupujeme do společenského prostoru důvodů, kde sice neinteragujeme s ostatními přímo, ale tak, že si jejich názory a argumenty přečteme. Tedy stále dochází k tomu, že je třeba heterogenního prostředí, kde vedle sebe stojí různé názory, my se seznámíme s mnoha argumenty a ty následně nezaujatě hodnotíme. Nedocházíme tak ke korekci našeho původního rozhodnutí zcela sami, ale na základě argumentů a myšlenek, které předestřeli další jedinci.
[11] CHIASSONI, P. Interpretation without Truth: A Realistic Enquiry. Cham: Springer, 2019, s. 140. Na důležitost aspektu osoby samotného interpreta můžeme nalézt odkazy již v dřívější literatuře. Například pokud se podíváme na dílo Hanse-Georga Gadamera, nalezneme zde odkaz na předporozumění interpreta a na to, že závisí na samotném interpretovi, jakým způsobem text nahlíží. GADAMER, H.-G. Estetika a hermeneutika. Praha: Oikoymenh, 1999, s. 45. Hermeneutickému přístupu k interpretaci práva se pak věnuje například Lukáš Hlouch. Viz HLOUCH, L. Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003. Gadamer navazuje na dalšího velice významného filosofa, kterým byl Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Nutno podotknout, že námi zvolený současný autor Robert B. Brandom se rovněž hlásí k Hegelovu odkazu. Krom toho pak Brandom vychází i z filosofie Immanuela Kanta a Wilfrida Sellarse, přičemž Sellars se rovněž inspiroval samotným Kantem. Takže byť není Robert B. Brandom filosofem, který by žil na evropském kontinentě, evropskou filosofií se inspiroval a otevřeně se k tomu hlásí.
[12] Například Hans Kelsen ve své Ryzí nauce právní v kapitole, která je věnována právě interpretaci a aplikaci práva, uvádí, že pokud má být interpretováno právo, pak nám text normativních právních aktů vytváří rámec, v němž je možné různými způsoby tento rámec interpretovat a následně aplikovat. Tvrdí, že neexistuje nějaké jednotné kritérium, které by nám určilo, která z možných interpretací je vždy ta správná (byť mnozí právě toto očekávají). KELSEN, H. Pure Theory of Law, s. 350-352. S tímto Kelsenovým tvrzením se zcela ztotožňujeme.
[13] Viz DWORKIN, R. Taking Rights Seriously, speciálně kapitoly 4 a 5, HART, H. L. A. The Concept of Law, s. 253 an., RAZ, J. Authority, Law and Morality, s. 319, KELSEN, H. Pure Theory of Law, s. 353.
[14] Tuto ambici měli třeba i američtí právní realisté, kteří ve svých dílech věnovali poměrně velkou pozornost právě například psychologickým aspektům interpretace a aplikace práva. Právě oni hovoří i o roli citů a intuicí při soudním rozhodování. Tak "například Oliver Wendell Holmes v roce 1881 ve své knize The Common Law napsal, že život práva není logika, ale zkušenost, pocit - soudce a jeho rozhodování ovlivňuje to, co pociťuje jako potřeby doby, je ovlivněn i převládajícími morálními a politickými teoriemi, intuicemi, a to ať už vědomě, či nevědomě. Holmes uvádí, že soudci krom tohoto ovlivnění teoriemi a intuicemi sdílí s ostatními spoluobčany dokonce i předsudky. A toto všechno má podle něho větší podíl na určování toho, jakými pravidly by se měl člověk řídit, než nějaký sylogismus. Sám Hutchenson uznává, že moudrost těchto mužů, kteří hovořili o pocitu a intuicích, začal poznávat až postupem času, když získával více zkušeností." TVRDÍKOVÁ, L. Intuice v soudním rozhodování. Právník. 2022, roč. 161, č. 4, s. 354-355. Obdobně pak výše zmiňovaní francouzští autoři (Léon Duguit a François Gény). Dá se ostatně říci, že Duguit a Gény ve svých pracích rovněž využívali námi zvolenou metodologii (i tímto naším přístupem na ně tedy navazujeme), když chtěli transformovat v té době "tradiční" jurisprudenci, a to tak, aby v ní byla používána "vědecká metoda". Léon Duguit tíhl k využívání poznatků sociologie, a proto bývá řazen do tzv. sociologického pozitivismu. François Gény byl naopak k sociologickému přístupu zdrženlivý a Duguita často kritizoval (zejména proto, že i přes tvrzení, že buduje vědeckou metodu, v ní připouští pocit "sociálnosti" a "spravedlnosti"). I přes různé odlišnosti a neshody měli společný cíl, a to zreformovat jurisprudenci. I Gény tvrdil, že tradiční metoda je nedostatečná. Kritizoval ji za to, že zneužívá logiku a abstrakci k tomu, aby právníci za pomoci pochybných metod pod rouškou výkladu prosazovali svůj vlastní názor. Oba dva pak přistupují k právu a právní vědě interdisciplinárně. "[Gény - pozn. autorky] odsuzoval zneužívání logiky a abstrakce v této tradiční metodě, které spočívalo v tom, že zákon po interpretaci pomocí pochybných - protože nevědeckých - postupů říkal to, co zákonodárce nepředpokládal a nezamýšlel. Tímto úskokem se právníci pod rouškou výkladu ve skutečnosti snažili vnucovat své vlastní názory. [...] Nicméně uznává potřebu otevřít právní vědu a právnickou metodu společenskému světu a přimlouvá se za interdisciplinární přístup, který by obohatil právní vědění, a vyzývá právníky k 'vážnému zpytování svědomí' s cílem obnovit metodu, tedy postupy zkoumání a výkladu práva." K tomu více CHAZAL, J.-P. Léon Duguit et François Gény, Controverse sur la rénovation de la science juridique, s. 85-133.
[15] CHIASSONI, P. Interpretation without Truth: A Realistic Enquiry, s. 1.
[16] Samozřejmě nalezneme i výjimky. Mezi nimi můžeme uvést již zmíněnou knihu Pierluigiho Chiassoniho Interpretation without Truth: A Realistic Enquiry nebo pak CHIASSONI, P. - SPAIC, B. (eds). Judges and Adjudication in Constitutional Democracies: A View from Legal Realism. Cham: Springer, 2021, nebo rovněž již zmíněný Brian Leiter a jeho Naturalizing Jurisprudence: Essays on American Legal Realism and Naturalism in Legal Philosophy.
[17] CHIASSONI, P. Interpretation without Truth: A Realistic Enquiry, s. 1.
[18] Ibidem, překlad vlastní.
[19] Na tomto místě je zřejmě vhodné uvést, že budeme pracovat s filosofií takzvaného pozdního Ludwiga Wittgensteina. U Wittgensteinova myšlení totiž došlo mezi jeho ranou a pozdější tvorbou k významnému posunu.
[20] SAUER, H. Moral Judgments as Educated Intuitions. Cambridge: The MIT Press, 2017, s. 26.
[21] "Abychom viděli, že deliberativní perspektiva je skutečně perspektivou vysvětlení, stačí poznamenat, že tvrdit opak se rovná domněnce, že souvislost mezi tím, co se rozhodneme na základě racionální úvahy udělat,, a tím, co uděláme, je zcela nahodilá a náhodná. [...] Když uvažujeme a rozhodujeme se, co máme racionální zdůvodnění udělat, právě tato skutečnost je někdy rozhodná pro to, co uděláme." SMITH, M. The Moral Problem. Malden: Blackwell, 1994, s. 132. Překlad vlastní.
[22] SAUER, H. Moral Judgments as Educated Intuitions, s. 28-29.
[23] HAIDT, J. The Emotional Dog and its Rational Tail: A Social Intuitionist Approach to Moral Judgment, s. 814. Překlad vlastní.
[24] Ibidem.
[25] Ibidem, s. 814.
[26] Citováno podle KOREŇ, L. Practices of Reason: Fusing the Inferentialist and Scientific Image. New York and London: Routledge, 2021, s. 100.
[27] "Julie a Mark jsou bratr a sestra. O letních prázdninách společně cestují po Francii. Jedné noci zůstanou sami v chatě nedaleko pláže. Rozhodnou se, že by bylo zajímavé a zábavné, kdyby se zkusili milovat. Přinejmenším by to pro každého z nich byla nová zkušenost. Julie bere antikoncepční pilulky, ale Mark pro jistotu použije i kondom. Oba si milování užívají, ale rozhodnou se, že už to nebudou opakovat. Tu noc si nechají jako zvláštní tajemství, díky němuž se cítí ještě blíž jeden druhému. Co si o tom myslíte vy? Bylo toto jednání v pořádku?" HAIDT, J. The Emotional Dog and Its Rational Tail: A Social Intuitionist Approach to Moral Judgment, s. 814.
[28] Ibidem.
[29] Ibidem.
[30] Ibidem.
[31] HERSHBERGER, J. Reason, Society, and the Social Intuitionistic Model. Compos mentis: Undergraduate Journal of Cognition and Neuroethics. 2014, Vol. 2, No. 2, s. 34.
Diskuze k článku ()