Zvíře je živý tvor, a tak se k němu musí přistupovat
V juristické rovině se za zvíře považuje smysly nadaný živý tvor, který má zvláštní význam a hodnotu.[1] Jedná se o principiálně interpretační normu, která však není omezena jen do roviny soukromoprávních vztahů, ale její aplikace je žádoucí i ve vztazích veřejnoprávních.[2] Z výkladu tohoto ustanovení plyne závěr, že k živému zvířeti se nelze chovat tak, aby byl jeho život nebo jiný důležitý zájem bezdůvodně a svévolně ohrožen, když jakékoliv jednání v rozporu s tímto pravidlem je třeba vykládat jako protiprávní. Juristické chápání pojmu zvířete prošlo procesem tzv. dereifikace (neboli „odvěcnění“), což byl jen přirozený důsledek zvláštní povahy zvířat, která je nyní označena pojmem „zvláštní hodnota“.[3] Smyslová nadanost zvířete označuje jeho schopnost vnímat a uvědomovat si vlastní existenční reálie, včetně emocí (strach, hlad, bolest, stres atd). Koncepce našeho pojetí zvířete vychází z předpokladu, že zvířata jako živé bytosti žijící s námi v symbióze si zasluhují náš respekt a ochranu.[4] Tato společenská akceptace v našich podmínkách a právní kultuře jen dokládá zájem společnosti na ochraně zvířat před zlým nakládáním, které má povahu utrpení, nejčastěji způsobované protiprávním jednání člověka.[5]
Samozřejmě platí jiné podmínky pro soukromoprávní a veřejnoprávní vztahy a odpovědnost. Na základě komplexnosti právního řádu však není možné ostře vymezit jednu hranici od druhé, když v mnoha ohledech dochází k jejich prolínání. S ohledem na povahu zvířete, ale i jeho vlastnosti, je třeba dbát zvýšené opatrnosti k zajištění ochrany vlastní i okolí tak, aby byly minimalizovány možné negativní dopady na chráněné zájmy. Přirozená povaha zvířat je totiž taková, že i vycvičené zvíře se pod různými stimuly a impulzy může zachovat zcela nepředvídatelně a nebezpečně.[6] Tomuto závěru svědčí o rozsáhlá judikatura, která proklamuje, že každý je povinen zachovávat určitou míru bdělosti (opatrnosti), a to vzhledem k časovým a místním podmínkám dané situace. V této souvislosti se vzpomíná prevenční povinnost vycházející z občanského zákoníku, která je různě modifikována. Například pohyb se zvířetem ve veřejně přístupném místě (prostranství či pozemní komunikace) je podmíněn vyššími nároky na dodržení prevence.[7]
Prevenční povinnost stanovující požadavek toho, aby bylo předcházeno možnému vzniku škod (újmy), které je zvíře schopno způsobit je nutno vnímat z hlediska posuzování případné míry zavinění negativních nežádoucích následků, a to jak v otázce přímého zavinění, tak i nepřímého vytvoření podmínek takových následků. Příkladně je třeba zkoumat a posuzovat skutečnost toho, kdo zavinil to, že se dané zvíře (kůň) splašilo, a to právě s přihlédnutím k běžným praktikám, situacím a obecné známosti některých skutečností. U některých druhů zvířat totiž panuje obecná znalost jejich vlastností. Typicky u koní je reálná možnost jejich splašení považována za jednu z obecně známých skutečností, neboť se jedná o poměrně plachá zvířata, jejichž úlek může způsobit i „cokoliv člověkem nezaznamenatelné“, natož úmyslná lidská činnost. Obecně známé projevy chování a jejich změny u některých zvířat za určitých okolností je třeba důvodně předvídat.[8] Obecně se přijímá, že chování některých zvířat je předvídatelnější než jiných, což platí právě u turů domácích oproti koním. Vždy je třeba kauzální okolnosti posuzovat konkrétně, když se u zvířete bere v úvahu především velikost, rozpoznatelnost, nevypočitatelnost, pohybová rychlost, reakční náhlost, kdežto u vozidla např. jeho hlučnost, dodržená vzdálenost atd.[9]
Extenzivní přístup k posuzování trestnosti útoků na zvířata
V recentní judikatuře se Nejvyšší správní soud vyslovil tak, že shledal trestnost využití zvukového výstražného znamení osobního motorového vozidla v bezprostřední blízkosti koní, přičemž toto přestupkové jednání posoudil jako týrání zvířat podle zvláštního právního předpisu.[10] Ad hoc totiž podle přesvědčení NSS „zatroubení“ na koně lze s ohledem na vlastnosti těchto zvířat považovat za nepřiměřené působení stresových vlivů, proto i vyložit jako týrání zvířat podle ust. § 4 odst. 1 písm. k) zákona na ochranu zvířat proti týrání, což dá za naplnění skutkové podstaty přestupku dle ust. § 27 odst. 1 písm. b) téhož zákona.[11] V dané věci NSS odůvodnil svoje úvahy tím, že užití zvukového výstražného znamení motorového vozidla (laicky řečeno „klaksonu“) v blízkosti koně představuje nenadálý hlasitý zvuk, který typ. u koní může vyvolat stres působením fyzikálních faktorů. Rušivým faktorem nemusí být nutně jen akustické signály, ale může jím být i kinetická energie projíždějícího tělesa, kdy potenciál rozrušení koně nese i třeba projetí vozidla nebo i cyklisty v jeho bezprostřední blízkosti.[12]
Z hlediska skutkového děje se, zjednodušeně řečeno, jednalo o situaci, kdy vodič vedl tři koně. V jednom okamžiku zkřížil na pozemní komunikaci dráhu osobnímu vozidlu, jehož řidič na "nenadálou" překážku reagoval zatroubením. Podle svědeckých výpovědí pak následovala řada dalších troubení v bezprostřední blízkosti těchto koní, čímž samozřejmě hrozilo jejich splašení. Skutková situace ze strany jednání řidiče předmětného osobního vozidla byla příslušnými orgány vyhodnocena jako nedůvodná a nepřiměřená, proto založila odpovědnost za přestupek. V následném soudním přezkumu pak příslušný krajský soud dospěl k závěru, že řidič měl přizpůsobit svoji jízdu tak, aby jeho chování potencionálně neohrožovalo bezpečnost silničního provozu a nezvyšovalo možnost splašení koní. V dané situaci tak měl jako řidič vozidla, před kterým se objevila překážka silničního provozu, zpomalit a klidnou jízdou koně objet.[13] In concreto NSS vyloučil nenadálost „objevení se“ koní na pozemní komunikaci, a to s přihlédnutím k rychlosti vozidla a povinnosti řidiče vyplývající z ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, ale i vůči výhledovým poměrům v daném místě, jakož i vůči velikosti a povaze daných zvířat (koní).[14]
Zůstává pravdou, že vodič oněch koní v daném případě porušil povinnost vyplývající z ust. § 60 odst. 9 zákona o silničním provozu, které říká, že průvodce (vodič) vedených zvířat smí vést nejvýše dvě zvířata, která přitom k sobě musí být spřažena. Zároveň s tím je možné taková zvířata vést jen tím způsobem, aby nedocházelo k ohrožení silničního provozu a bylo minimalizováno jeho omezení.[15] Nicméně v dané věci bylo dle názoru soudu vyloučeno, aby si řidič nemohl třech koní na pozemní komunikaci zavčas všimnout.[16] Jen pro porovnání, tak na jezdce jsou kladeny vyšší nároky, neboť ten smí vést jen jedno zvíře.[17] Soudy navíc řidiči předmětného vozidla nepřisvědčily v jeho námitce týkající se toho, že měl výstražné zvukové znamení použít v souladu s ust. § 31 odst. 1 zákona o silničním provozu, když krokem vedení koně nemohly představovat bezprostředně hrozící nebezpečí, které by řidič musel v daném okamžiku odvracet.[18]
Už v dřívější judikatuře, byť stále nedávné, NSS vyslovil názor, že aby se jednalo o týrání zvířete, tak nemusí dojít ke skutečnému vyvolání jeho utrpení.[19] NSS tak navázal na svůj konzistentní přístup v otázce posuzování týrání zvířete, když za něj považuje nikoliv jen samotné vystavení zvířete utrpení, ale i vystavení takovým podmínkám, za nichž vzrůstá riziko možného utrpení nebo takové riziko přímo hrozí, bez ohledu na fakticitu vzniku újmy či škody.[20] Vedle toho však byl ve výše popsané věci vysloven závěr, že se v daném případě jednalo o netradiční aplikaci zákona na ochranu zvířat proti týrání v silničním provozu.[21] Nicméně aplikace tohoto právního předpisu se mnohdy dovolávající soudy trestní i civilní, přičemž správní soudy především bazírují na specifické povaze zvířat s přihlédnutím k jejich nesnadné kontrolovatelnosti.[22] K tomu lze poukázat na konstantní soudní praxi, která říká, že s ohledem na vlastnosti určitých zvířat (jejich druhů) je třeba respektovat tyto jejich vlastnosti a přizpůsobit tomu svoje chování a konkrétní jednání.[23] Jak bylo totiž představeno, tak soukromoprávní rovina se částečně překrývá s tou veřejnoprávní při nahlížení na povahu zvířat a otázky s nimi souvisejícími. V konkrétně řešeném případě tak lze přijmout širší závěr toho, že pokud řidič úmyslně užil zvukového výstražného znamení v bezprostřední blízkosti koní, tak vzhledem na povahu a vlastnosti těchto zvířat mohl a měl očekávat, že by mohlo dojít k jejich splašení, které mohlo vyústit v nedozírné následky v podobě újmy na životě či zdraví lidí i samotných zvířat, stejně jako k hmotné škodě na majetku jiných osob.
Závěr
Co se týče řidičů vozidel, tak je třeba pravit, že jim je dána obecná povinnost opatrnosti a obezřetnosti. Rétorikou profesionálního řidiče se dá přijmout teze, že každý řidič by měl neustále předvídat možná rizika a situace (typ. co se může objevit za nepřehlednou zatáčkou; co se může objevit z postranní komunikace atd). V konečném důsledku zákon o silničním provozu klade na každého účastníka silničního provozu generální povinnost řídit se jeho pravidly a přizpůsobit své chování situaci v takovém provozu. Vůči řidiči pak toto obecné pravidlo rozvádí v tom smyslu, že ten se musí plně věnovat řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu.[24] Z uvedeného postoje správních soudů je nutno učinit závěr, že řidiči by tak v obecné rovině měli rovněž vnímat potencionální nebezpečnost, a proto i trestnost použití různých znamení (zvukových, světelných) vůči konkrétním zvířatům, a to právě s ohledem na vlastnosti takových zvířat (velikost, plachost atd).
V souvislosti s dobou minulou, kdy panovaly jiné společenské poměry, protože automobilový průmysl byl teprve v počátcích svého rozvoje a stále byly koně hojně užíváni jako dopravní prostředky, se musely soudy zabývat ojedinělými střety mezi koňmi a osobními vozidly. Dalo by se přitom uzavřít, že v dobách První republiky nejspíše panovalo širší povědomí o povaze koní (jejich plachosti), ale zase byly automobily značně hlučnější, než je tomu dnes a dosahovaly podstatně nižších rychlostí. Bohužel, některé aspekty však přetrvávají do dnes, když koně, ale i mnohá další zvířata, jsou velmi plachá a řidiči jsou povinni zachovávat značnou opatrnost při jejich míjení, což však často nečiní. Nehledě na dobu, tak užití hlasitých zvuků (klakson vozidla) v bezprostřední blízkosti některých zvířat je hrubě nedbalé až bezohledné, ale především nebezpečné, protože může dojít ke splašení zvířete či jeho úleku a tím vyvolání jeho nepředvídatelné reakce. Trochu znepokojivým se jeví skutečnost, že za dobu sto let (od rozhodování NS ČSR po rozhodování NS ČR a NSS ČR) se řidiči neustále dopouštějí těch samých chyb (troubení a nedodržování vzdálenosti od zvířat, typ. koní) aneb lidská povaha se zdá býti neponaučitelná.[25]
[2] ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Obecná část (§ 1-654). Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1099-1102.
[3] Více k pojmu dereifikace viz. BŘEZINA, J. Dereifikace zvířete aneb skutečně již zvíře není věcí? In epravo.cz [online]. Publikováno dne 25. 05. 2020.
[4] PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha: Linde, 2009, s. 26.
[5] Bod 20 rozsudku NS ze dne 08. 03. 2023, sp. zn. 7 Tdo 55/2023.
[6] BÁRTŮ, J. Jednání na vlastní nebezpečí a spoluúčast poškozeného v případě újmy způsobené zvířetem. In Právní rozhledy, 2023, roč. 31, č. 18, s. 615-617.
[7] Viz. rozsudek NS ze dne 04. 06. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, nebo rozsudek NS ze dne 29. 03. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5001/2016.
[8] Srov. rozsudek NS ze dne 24. 02. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007.
[9] BÁRTŮ, J. Jednání na vlastní nebezpečí a spoluúčast poškozeného v případě újmy způsobené zvířetem. In Právní rozhledy, 2023, roč. 31, č. 18, s. 616-617.
[10] Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
[11] Rozsudek NSS ze dne 30. 01. 2024, č.j. 4 As 118/2023-19.
[12] Na základě vlastní zkušenosti víme, že bezohlednost některých účastníků silničního provozu, třeba cyklistů, může být velice nebezpečná. Jedná se o zkušenost s tím, že skupina jezdců na koních jedoucí po úzké lesní cestě narazila na skupinu cyklistů jedoucí v protisměru. Skupina jezdců na koních zavčasu zastavila a vedoucí člen (ten v čele) s dostatečným časovým předstihem a v dostatečné vzdálenosti volal na cyklisty s žádostí toho, aby buď zastavili a nechali koně v klidu projít, nebo sesedli z kol za účelem pomalého míjení koní, neboť jeden z koní byl značně plašivý. Vůdčí cyklista přitom prohlásil, že nehodlá zastavit a ani sesednout z kola, protože má právo na užití dané cesty stejně jako jezdci na koních a nebude se nikterak omezovat. Na toto poněkud "arogantní" prohlášení vůdčí jezdec na koni uvedl, že pakliže se tedy něco stane, typ. se kůň splaší a někoho zraní, tak tento bezohledný cyklista ponese plné následky, neboť byl na riziko předem upozorněn. Po tomto varování a na základě naléhání dalších z cyklistů tito nakonec zastavili a nechali koně v klidu projet.
[13] Bod 36 rozsudku KS v Ústí nad Labem ze dne 01. 02. 2023, č.j. 15 A 4/2021-47.
[14] Ust. § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, zní: „Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“
[15] Ust. § 60 odst. 7 zákona o silničním provozu: „Zvířata se smějí vést nebo hnát rychlostí chůze a jen tak, aby provoz na pozemní komunikaci nebyl ohrožován a aby byl co nejméně omezován.“
[16] Bod 23 rozsudku NSS ze dne 30. 01. 2024, č.j. 4 As 118/2023-19.
[18] Bod 4 rozsudku NSS ze dne 30. 01. 2024, č.j. 4 As 118/2023-19.
[19] Bod 13 rozsudku NSS ze dne 03. 01. 2022, č.j. 10 As 150/2020-37.
[20] Viz. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2020, č.j. 10 As 306/2018-68.
[21] V novodobé historii tomu nejspíše tak bude, ale ohlédneme-li se do dob dávnějších, tak dojdeme k poznání, že už v dobách První republiky se s podobnými otázkami vypořádával Nejvyšší soud ČSR, když v rozhodnutí ze dne 01. 09. 1927, sp. zn. Zm II 108/27 vyslovil názor, že „Zavinění řidiče automobilu, splašil-li předčasným puštěním auta do běhu koně, ač věděl, že jsou plašivé a byl na to zvláště upozorněn; nezáleží na tom, že plachá povaha koní po příp. i nedostatečné jich opatření úraz spoluzavinily.“
[22] VOMÁČKA, V. Judikatura NSS: ochrana zvířat proti týrání. In Soudní rozhledy, 2020, roč. 26, č. 1, s. 5-6.
[23] Opět lze historicky odkázat na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, a to ze dne 11. 05. 1922, sp. zn. Kr I 237/21, kde soud vyslovil právní větu, že: „Řidič automobilu jest zodpověden za úraz, jenž nastal splašením se koně, nezarazil-li zavčas automobil, ač z dálky viděl, že se kůň plaší, lekaje se blížícího se automobilu.“
[25] Lze odkázat na soudní kauzy řešené Nejvyšším soudem Rakouské republiky (něm. „Der Oberste Gerichtshof“ ve zkratce OGH), kdy se tento soud zabýval kauzou jezdce na koni, který nezachoval potřebnou opatrnost vůči projíždějícímu vozidlu, jehož řidič zároveň při objíždění nedodržel bezpečnou vzdálenost od jezdce s koněm (rozhodnutí OGH ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 2 Ob 65/94), ale i třeba případu, kdy se kůň splašil a skočil do dráhy projíždějícímu motocyklu (rozhodnutí OGH ze dne 25. 05. 2016, sp. zn. 2 Ob 70/16g). V obou případech soud vycházel z rovnosti podílů za způsobenou újmu, které však byly modifikovány dle kauzálních okolností.
Seznam použitých zdrojů
BÁRTŮ, J. Jednání na vlastní nebezpečí a spoluúčast poškozeného v případě újmy způsobené zvířetem. In Právní rozhledy, 2023, roč. 31, č. 18, s. 611-618. ISSN 1210-6410.
BŘEZINA, J. Dereifikace zvířete aneb skutečně již zvíře není věcí? In epravo.cz [online]. Publikováno dne 25. 05. 2020.
PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha: Linde, 2009, 327 s. ISBN 978-80-7201-763-8.
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Obecná část (§ 1-654). Praha: Wolters Kluwer, 2020. 1563 s. ISBN 978-80-7598-656-6.
VOMÁČKA, V. Judikatura NSS: ochrana zvířat proti týrání. In Soudní rozhledy, 2020, roč. 26, č. 1, s. 2-6. ISSN 1211-4405.
Právní předpisy a judikatura
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 05. 1922, sp. zn. Kr I 237/21.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 01. 09. 1927, sp. zn. Zm II 108/27.
Rozhodnutí OGH ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 2 Ob 65/94.
Rozhodnutí OGH ze dne 25. 05. 2016, sp. zn. 2 Ob 70/16g.
Rozsudek KS v Ústí nad Labem ze dne 01. 02. 2023, č.j. 15 A 4/2021-47.
Rozsudek NS ze dne 04. 06. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006.
Rozsudek NS ze dne 24. 02. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007.
Rozsudek NS ze dne 29. 03. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5001/2016.
Rozsudek NS ze dne 08. 03. 2023, sp. zn. 7 Tdo 55/2023.
Rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2020, č.j. 10 As 306/2018-68.
Rozsudek NSS ze dne 03. 01. 2022, č.j. 10 As 150/2020-37.
Rozsudek NSS ze dne 30. 01. 2024, č.j. 4 As 118/2023-19.
Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
Diskuze k článku ()