Komentář k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 As 101/2014-98
Jednou z podstatných myšlenek obsahově i formulačně bohatého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které je zde předkládáno, je úvaha o vhodnosti „definičního“ pojetí legislativy (část této úvahy spočívá v citaci zdroje, jímž je judikatorní produkce Ústavního soudu). Podstatu úvahy lze – s pochopitelným rizikem zjednodušení – soustředit do myšlenky možnosti koncipování legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existence může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.
Jde o věčný spor, který je v celých dějinách moderního práva řešen ve skutečnosti podle hesla: „pravidla stanoví vítěz“, což může být nepochybně nahlíženo jako přednost i jako nedostatek – a opět bude důležité spíše to, „kdo nahlíží“, než „čemu jest nahlíženo“. Spor o normativitu nemá ovšem trvalého vítěze a vývoj společnosti naznačuje, že jej ani mít nebude. Má však již dlouhodobě trvalého poraženého, jímž je „spotřebitel práva“, především občan.
Ve stejně věčném souboji o pojetí svobody v posledních čtyřech desetiletích v euroatlantickém měřítku jednoznačně vítězí koncepce svobody jako individuální možnosti volně se rozhodovat nad pojetím svobody jako stavu bezpečí. Tento trend se v právotvorbě projevuje dvěma zdánlivě protichůdnými tendencemi: na jedné straně odporem ke koncipování legálních definic (příkladným produktem tohoto názoru je tzv. nový občanský zákoník ve své obecné části), na druhé straně mimořádnou mírou kasuistiky (což dokumentuje zvláštní část soukromoprávního kodexu – podobná situace nastala přijetím trestního zákoníku).
Legální definice ovšem nejsou ďáblův vynález. Pro veřejné právo jsou naprosto nezbytné (nikoliv ovšem ve smyslu zvrhlých „definičních“ normativních právních aktů s pověstným § 2, v němž se tvůrce rozmáchne k definování všehomíra – příkladů lze najít více než dost) a stávají se nezbytnými i v oblasti práva soukromého, a to především tam, kde prolíná s právem veřejným, což, jak nasvědčuje vývoj, je dnes již prakticky všeobecný stav. Klíč je třeba hledat v řešení stěžejního problému přiměřenosti právní regulace.
Je dobré, že na uvedenou dichotomii předkládané rozhodnutí reaguje a že přináší další prvky do diskuse nad oním věčným sporem.
Komentovaný judikát si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()