Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13
Komentovaný nález Ústavního soudu vyvolal četné reakce (např. zde - pozn. redakce), už jen proto, že se týká citlivých záležitostí péče rodičů o nezletilé děti, ale především proto, že se poměrně jednoznačně a rezolutně postavil otázce, jak by měly za účinnosti nového občanského zákoníku obecné soudy rozhodovat ve věcech péče o nezletilé děti – není-li mezi rodiči možná shoda ohledně modelu péče (výchovy) po ukončení jejich soužití. Tyto modely jsou primárně tři: výlučná, střídavá a společná péče. Zatímco péče společná vždy byla (a je) model zcela výjimečný, protože předpokládá, že rodiče i po rozchodu bydlí společně nebo alespoň v nejbližším okolí, zbylé dva modely jsou častější – stále ovšem dominuje výlučná péče matky (a upřímně řečeno řada otců ani o jiný model nestojí a nezvládla by jej).
Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 upravuje péči odděleně žijících rodičů o jejich děti tak, že „soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.“ Podle znění zákona jsou si tedy všechny tři základní modely (svěření dítěte do péče jiné osoby již představuje jisté výchovné defekty na straně rodičů) na roveň postaveny.
Přesto Ústavní soud v aktuálním nálezu hovoří o prioritě střídavé péče před modely ostatními, o čemž se sice dlouhou dobu před přijetím občanského zákoníku diskutovalo, avšak nakonec se zákonodárce k takovéto úpravě neodhodlal. Hovořit tedy necelý půlrok o jiném úmyslu zákonodárce (jak to de facto činí Ústavní soud) je diskutabilní a nelze příliš očekávat, že názor o prioritě střídavé péče před ostatními modely bude v praxi opatrovnických soudů beze zbytku akceptován – přes jistou obecnou závaznost nálezu Ústavního soudu. Podle něj je třeba mít za to, že z vývoje právní úpravy v zákoně o rodině i v novém občanském zákoníku plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají o jeho výchovu zájem a oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, které vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte.
Ústavní soud se ovšem v nálezu vyjádřil i k jiné otázce, která zájmu veřejnosti unikla – a tou je zjišťování názoru nezletilého dítěte na péči rodičů o jeho osobu. Dospívá k závěru, že u dětí mladších 10 let zpravidla není nutné zjistit přání dítěte přímo před soudem, nýbrž postačí zjistit jeho názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či opatrovníka. To je jistě názor rozumný, protože procesní předpis (§ 100 odst. 3 o. s. ř.) hovoří o tom, že v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě schopné formulovat své názory, je soud povinen „zjistit jeho názor ve věci“ a dále uvádí, že se tak děje především (tedy nejenom) jeho výslechem. Tato forma zjištění názoru však není v žádném případě jediná možná. Je třeba vycházet z předpokladu, že samotná účast u jednání v budově soudu může být pro dítě stresující, nepříjemná a necitlivá (přestože na výslechu často sami rodiče trvají a přestože soud může dítě vyslechnout v jejich nepřítomnosti).
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13
Nález je jedním ze dvou, které v týž den vyhlásil Ústavní soud k problematice střídavé péče – tentokrát se zaměřil na hledisko vzdálenosti mezi bydlišti rodičů (Olomouc a Česká Lípa).
Negativním jevem doprovázejícím střídavou péči nepochybně je opakované „vytrhávání“ dítěte z prostředí, na něž je zvyklé, což v některých případech vede k zamítnutí návrhu rodiče, který se střídavé péče domáhá. Je pravda, že neustálé „pendlování“ dítěte mezi místy, kde po rozchodu bydlí jeho rodiče, nutně doprovázející tento model péče, přináší v jeho životě značné problémy, a to zejména v situaci, kdy dítě navštěvuje základní či střední školu. V případech, kdy bydlí jeden rodič na druhém konci republiky než první a dítě má každý den navštěvovat školu, není střídavá péče jistě nejvhodnějším modelem – a Ústavní soud také ve svém rozhodnutí naznačuje, že situace může být odlišná ve chvíli, kdy dítě, o něž v řízení šlo, zahájí školní docházku; tato skutečnost může být nepochybně důležitou změnou poměrů odůvodňující nové rozhodnutí ve věci péče o nezletilé dítě. Apel Ústavního soudu, který lze vyčíst z komentovaného rozhodnutí, však rozhodně není takový, jak to prezentovala některá média – že budou nyní soudy nutit děti cestovat přes celou republiku, a to i v případech, kdy jsou již školou povinné.
Ústavní soud chce naznačit (a v tomto ohledu je jeho rozhodovací praxe konzistentní), že obecný soud se nemůže při svém rozhodnutí, jímž zamítá návrh na střídavou péči, spokojit s konstatováním: „rodiče bydlí daleko od sebe a tudíž střídavá péče nepřichází v úvahu“, že se vždy musí hodnotit okolnosti každého konkrétního případu zvlášť a obecné soudy nesmějí sklouzávat k paušalizujícím závěrům. Vedle toho, že zahájení školní docházky může být vážným důvodem pro novou úpravu výchovy, existují (zvláště při dnešní dopravní dostupnosti) i jiná řešení, například vytvoření stálého prostředí, v němž bude dítě žít, a střídání rodičů u něj (nikoliv dítěte u rodičů), volba co nejdelšího intervalu ve střídání (například jeden rok a nikoliv dva týdny) apod.
Proto velká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů sama o sobě není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte. Při posuzování tohoto hlediska je naopak třeba přihlédnout k dalším okolnostem daného případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()