I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s principem předvídatelnosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka v roce 2013 uzavřela se společností PROFI CREDIT Czech, a. s. smlouvu o úvěru ve výši 11 000 Kč. V důsledku prodlení stěžovatelky s plněním smlouvy byl vydán rozhodčí nález, na základě kterého měla stěžovatelka zaplatit společnosti 40 780 Kč s příslušenstvím. Následně byla v srpnu roku 2016 soudním exekutorem provedena exekuce pro vymožení pohledávky, jejího příslušenství i nákladů exekučního řízení (cca 118 000 Kč pro oprávněnou společnost a 34 658 Kč na nákladech exekuce). Stěžovatelka byla po celou dobu rozhodčího i exekučního řízení pasivní a návrh na odklad a zastavení uvedené exekuce vymožené na základě podle jejího názoru nezpůsobilého exekučního titulu podala teprve v červnu roku 2019. V řízení před obecnými soudy však nebyla úspěšná. Městský soud v Brně řízení o zastavení exekuce zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť exekuční řízení bylo v době podání návrhů stěžovatelky již ukončeno. Toto rozhodnutí potvrdil i odvolací Krajský soudu v Brně. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu (zejména usnesení sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. 8. 2017) je podle názoru odvolacího soudu překonána pozdějším (a přiléhavějším) usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018. Stěžovatelka měla v průběhu rozhodčího i exekučního řízení dostatek prostoru k uplatnění své procesní obrany, který nevyužila a její neodůvodněnou pasivitu nelze podle odvolacího soudu po skončení exekuce zpětně zhojit. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Domnívá se, že zastavením řízení o jejím návrhu na zastavení exekučního řízení s odůvodněním, že v rozhodné době bylo již exekuční řízení skončeno v důsledku uspokojení vymáhané pohledávky i jejího příslušenství, byla porušena její základní práva.
Ústavní soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Judikatura Nejvyššího soudu (senátu 20 Cdo) stojí nyní zjevně na závěru, který Ústavní soud v tomto rozhodnutí nijak nehodnotí, že zastavení (již) skončené exekuce není absolutně vyloučeno, obzvlášť v případech exekucí vedených na základě od počátku nezpůsobilého exekučního titulu, kterým může být rozhodčí nález vydaný v souvislosti se spotřebitelským úvěrem na základě neplatné rozhodčí doložky, postihující daného rozhodce nedostatkem pravomoci k jeho vydání (srov. na sebe navazující usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 a sp. zn. 31 Cdo 958/2012). K závěru o projednatelnosti návrhu dospěl Nejvyšší soud i v případech podobných stěžovatelčinu (viz usnesení sp. zn. 20 Cdo 3331/2017).
Obecné soudy, jež mají v nálezu rekapitulovanou judikaturu Nejvyššího soudu následovat, dovozují ze skutečnosti, že zmíněná rozhodnutí senátu 20 Cdo nejsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí, nesouhlas občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu s výše uvedeným judikaturním trendem, namísto toho, aby dostupnými prostředky naléhaly na kolegium Nejvyššího soudu, aby zaujalo jednoznačné stanovisko podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Ovšem do chvíle, než se tak stane, tj. než kolegium zaujme jasné a odůvodněné stanovisko (mající váhu soudního rozhodnutí vrcholného sjednocovatele soudní praxe), popř. než bude názor senátu 20 Cdo překonán velkým senátem v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 téhož zákona), jsou povinny obecné soudy zásadně respektovat nynější judikaturu senátu 20 Cdo, nepřednesou-li ve svém rozhodnutí přesvědčivé důvody, proč je v konkrétním případě nutné se od ní odchýlit.
Neodůvodní-li obecný soud přesvědčivým způsobem, proč se při právním posouzení věci (otázky věcné projednatelnosti návrhu účastníka na zastavení již skončené exekuce) neřídí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jako vrcholného sjednocovatele soudní praxe, jedná v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a absencí řádného odůvodnění porušuje právo účastníka na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu došlo i v právě projednávané věci. Odvolací soud nerespektoval pro něj závaznou judikaturu Nejvyššího soudu, která ve stěžejní otázce – je-li návrh na zastavení exekuce projednatelný i v případě, že je již exekuce skončena – je ustálená; učinil tak, aniž by přesvědčivým způsobem vyložil, proč se od ní v projednávané věci odklání, a dále nedostatečně vypořádal relevantní námitky stěžovatelky.
Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text judikátu sp. zn. I. ÚS 1343/20
Diskuze k článku ()