Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4397/2013
Na čtvrtém sezení Právnického klubu mimo jiné poukázali někteří účastníci na jev, který označili jako „retroaktivitu judikatury“. Dokladem (přesněji: jedním z celé řady možných typů „retroaktivity judikatury“) je právě případ, jímž se zabývá komentované rozhodnutí.
Vychází z konstatování (potvrzeného praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu), že „restituční“ judikatura se při řešení problému vztahu obecných a restitučních předpisů – někdy i zásadně – vyvíjela a měnila, takže trvat na tom, že účastníci, resp. správní orgány měli nutně a v každém případě postupovat podle těch pravidel, která byla nakonec uvedenými judikáty nastolena, by vedlo ke zjevným nespravedlnostem.
"Pokud pozemkový úřad nesprávně zamítl restituční nárok jen proto, že v době jeho rozhodování byl žadatel o restituci (oprávněná osoba) evidován v katastru nemovitostí jako vlastník sporné nemovitosti, nelze tuto skutečnost klást oprávněné osobě k tíži."
Cituje dále argumentaci uvedenou v literárním zdroji (Současná judikatura o vlastnickém právu k majetku přešlému na stát bez právního důvodu před 1. 1. 1990, Právní fórum č. 6/2011), že výše citovaná judikatura sice ochrání práva a právem chráněné zájmy nynějších držitelů majetku, kteří věci od státu či jeho nástupce nabyli, avšak pro nějakou závadu při přechodu na stát se vlastníky nestali, může však být nespravedlivá k některým žalobcům. Týká se to zejména těch, kteří restituční nárok na vydání věci, která přešla na stát bez právního důvodu, uplatnili, protože však podle starších názorů nepřestali být nikdy vlastníky věci, byli v restitučním řízení odkázáni na ochranu podle obecných předpisů.
Přístup uvedený v předkládaném rozhodnutí by měl být mj. výzvou k tomu, aby odborná veřejnost věnovala problému „retroaktivity judikatury“ významnou pozornost.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()