Země jako Velká Británie, Francie, Německo či Nizozemsko jsou na tom podstatně hůře. Kdo by si chtěl vzít „domů“ někoho, kdo je podezřelý z těch nejvážnějších zločinů? A co je podstatné, komu zřejmě bude velmi obtížné v klasickém soudním řízení takové zločiny prokázat.
Jako ideální se pak může jevit možnost, podezřelou osobu do její domovské země vůbec nevpustit. To ale při prokázání totožnosti a občanství nebude tak jednoduché. Například právo našich občanů na vstup do České republiky je zakotveno přímo v Listině základních práv a svobod. A předpokládám, že ostatní evropské země na tom budou podobně. A co tak podezřelou osobu občanství zbavit? Pak už žádný nárok na návrat mít nebude. U nás to naštěstí již od roku 1990 není vůbec možné. Ale překvapilo mne prohlášení britského ministra vnitra, který chce odebrat (či snad již odebral) britské občanství Shamim Begumové. Ta se měla k IS v Sýrii připojit v roce 2015 jako patnáctiletá a žít zde s Nizozemcem, který konvertoval k Islámu. O konkrétním případu vím jen z médií, a proto si jej nedovolím nijak hodnotit. Jen bych chtěl varovat před uplatňováním kolektivní viny. Zvláště v Evropě si snad ještě dobře pamatujeme na desítky milionů lidí nadšených až zaslepených myšlenkami fašismu, nacismu či komunismu. A právě mládež se pro tyto „velké“ myšlenky získávala (a vždy bude získávat) nejsnáze. A předtím to byly kruté náboženské války. Nechci ani v nejmenším ospravedlňovat hrůzné činy stoupenců IS. Jen, že vše už tu bylo. A ne zase tak dávno a už vůbec ne daleko.
A proč to všechno píšu? Jako zamyšlení, spíše varování před tím, jak za výjimečných okolností může být lákavé sáhnout po jednoduchém řešení. Jednoduchém, které je však v rozporu se zásadami, na kterých stojí demokratické státy. Sami jsme to v nedávné historii vyzkoušeli. Těsně po válce, v srpnu 1945, vydal prezident republiky ústavní dekret, kterým plošně zbavil občanství prakticky všechny osoby německé a maďarské národnosti. Tedy více než čtvrtinu obyvatel Československa. Následující komunistický režim pak od roku 1949 svěřil ministru vnitra pravomoc odejmout občanství za poměrně široce stanovených podmínek. A využívání (či spíše zneužívání) této pravomoci nebylo ojedinělé. Začnou-li se pro ochranu demokratického řádu obětovávat jednotlivé demokratické zásady, může se snadno stát, že nebude co chránit.
Diskuze k článku ()