Zákonem z posledního března byla ve jménu boje proti koronaviru suspendována činnost parlamentu a zmocněna vláda k vládnutí pomocí dekretů. Ty sice může parlament po svém opětovném svolání zrušit, ale když ústavní většina jedné strany nebude chtít, tedy, nebude-li chtít předseda vlády, parlament nebude mít k rušení příležitost. Tento koronavirový nouzový stav přitom via facti nahradí ten migrační, dosud každého půl roku parlamentem prodlužovaný. Ten totiž vyžadoval každých 15 dnů přezkoumávat kroky vlády parlamentem. Nutno podotknout, že Ústavní soud má pracovat bez přerušení, zjevně však nebude mít s tímto stavem žádný problém. To se vyřešilo už v roce 2012 dokončením jeho změn.
U nás se shodou okolností na konci března objevila novátorská myšlenka prosazovaná ministrem obrany, že by v případě, kdy není možné svolat parlament a nemohla by se sejít ani vláda, vydával své dekrety pouze předseda vlády. Pominu nesporný fakt, že pro případ ochromení zákonodárné moci ať už v důsledku válečných či zrovna epidemických událostí je jistě zapotřebí nějak řešit fungování státu, ale proč zrovna takto? Je totiž velmi pravděpodobné, že pokud by taková situace nastala, k dispozici by nebyl ani státní aparát, který by dekrety uváděl v život, o státu samotném nemluvě. Spíš je to něco, co by mohlo být zneužito v době, která tak mimořádné ochromení zákonodárné moci nepředpokládá, ale mohlo by k němu relativně snadno dojít. Prý to byl špatně načasovaný návrh…
Mám rád Winstona Churchilla. Vím, že když říkal: „Nevzdělaní lidé čtou rádi sbírky citátů“, mluvil i o mě, ale když jeho slova mohou citovat i vrcholní státníci, proč ne já? Pan premiér totiž, kromě známých projevů k občanům Velké Británie tváří v tvář německému útoku, nebo slovům ve Fultonu o železné oponě mezi Štětínem na severu a Terstem na jihu v roce 1946, pronesl mnohé originální a inspirativní myšlenky i o demokracii. „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstíhá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ (projev v Dolní sněmovně britského parlamentu ze dne 11.11.1947).
Zdá se, že si to mnozí neuvědomují. Hannah Arendtová ve svém díle „Původ totalitarismu“ už v roce 1949 analyzovala možnosti vzestupu totalitních režimů ve dvacátých a třicátých letech minulého století nepříjemně aktuálním jazykem. Povšimla si, že většinu v zemi s demokratickou vládou mohou tvořit politicky neutrální a indiferentní masy. Demokracie tedy může fungovat podle pravidel, k nimž se aktivně hlásí pouze menšina a demokratická vláda se opírá o mlčenlivý souhlas a snášení takové vlády těmito nevyhraněnými vrstvami obyvatelstva ve stejné míře, jako o jasně viditelné instituce a organizace(...). Zhroucení stranického systému, jediné společenské a politické stratifikace evropských národních států, lhostejnost vůči věcem veřejným, způsob a filosofie života, který byl tak vytrvale a důsledně zaměřen výlučně na individuální úspěch v nemilosrdné soutěži, že se povinnosti občana nutně jevily jako zbytečná ztráta jeho omezeného času a energie, vedly k tomu, že se takové postoje jevily jako velice příznivé takovým formám diktatury, ve kterých se nějaký silný člověk ujme obtížné odpovědnosti za řízení veřejných záležitostí. Apatičtí lidé buržoazní společnosti, i když nejsou ochotni přijmout občanské povinnosti, napsala Hannah Arendtová, dbají na to, aby jejich osobnost zůstala nedotčena už jen proto, že jinak by nemohli přežít v konkurenčním boji o život. K tomu na začátku dalších dvacátých let dodávám, že tam, kde nějaký silný jedinec zajistí ochranu těchto osob před nemocí nebo materiálním nedostatkem, pro mnohé virtuální práva a svobody přestanou být něčím, pro co by měli horovat. Je to o potřebách každého člověka. Primární je potřeba zdraví a bezpečí, až sekundární potřeba svobody a politická práva.
Z vnějšího pohledu je vývoj v Maďarsku také selháním justice jako sebevědomého, na ostatních mocích ve státě emancipovaného, nestranného a nezávislého pilíře demokratického právního státu. Opozice proti justiční reformě existující v Polsku nemá svůj odraz v Maďarsku. Není mi nic známo o tom, že by byli v Maďarsku tací soudci, kteří by protestovali proti tamní situaci, ačkoli i u nich došlo od roku 2012 ke snížení maximálního věku k odchodu do důchodu ze 70 na 62 roků a zbavení se tak nepohodlného předsedy Nejvyššího soudu Andráse Baky, přičemž o nepřípustnosti takového postupu rozhodl i Evropský soud pro lidská práva. Nedělám si proto iluze, že by poslední vývoj měl v tamních justičních sférách nějaký významný negativní ohlas.
Z mnoha důvodů jsme na tom v naší republice lépe. Dvoukomorový parlament s nerozpustitelným Senátem, Ústavní soud obsazený soudci o vysoké mravní a odborné integritě, právně a mentálně, byť nikoli též institucionálně, nestranná a nezávislá obecná justice, veřejnoprávní média a nezávislost některých dalších médií, bdělá občanská společnost, to vše brání nevratnému uzurpování moci jedním subjektem, a to i v době koronavirové krize. Ale takové pokušení zde vždycky bude potud, pokud si amorfní, indiferentní, většinoví občané zúží své potřeby na zdraví, nákupy a zábavu. Chléb a hry, to už tu bylo.
Proč se však i Česká republika nestala signatářem prohlášení 13 států Evropské unie vyjadřujících obavu dopadu protiepidemických opatření na svobody člověka a vládu práva v Evropě? To, že není signatářem Maďarsko, je nyní celkem pochopitelné, ale proč ne my, když je všechno jen špatně načasováno?
Skončím opět panem Winstonem Churchillem. Ve vztahu k Evropské unii dneška se hodí jeho citát k jinému soustátí, jehož jsme byli členy. „Kardinální tragédií byl úplný rozpad Rakousko-uherské monarchie (…). Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“ Zdá se i nyní, sto let poté, že problémy některých nástupnických států jsou zakódovány v jejich DNA. Další citát onoho obtloustlého pána s doutníkem, že: „Národ, který zapomene na svou minulost, nemá žádnou budoucnost“, nechť pak slouží jako vykřičník za tímto mým článkem.
Diskuze k článku ()